Dělejte to, do čeho se vám nechce!

Líbí se mi teorie, že žijeme v době éry 3C, tedy „increasing complexities, owerhelming competition, accelerated change“. Což by se dalo volně přeložit jako „složitost roste, konkurence se stává drtivou, změny akcelerují a vše je to stále propojenější“. A za takové situace to bez neustálého vzdělávání a vystupování z komfortní zóny prostě jinak nejde, chce-li manažer patřit do té kategorie, která „stíhá“. Dle mého názoru platí, že manažer i firma by měli dělat právě ty věci, do kterých se jim nechce. Protože náš úspěch je přímo úměrný počtu nepříjemných situací a konverzací, které jsme zvládli.

Je docela pravděpodobné, že většina lidských činností bude v budoucnosti nahrazena roboty. Snad s výjimkou těch, kde je nutný lidský kontakt, což je většina takzvaných „měkkých dovedností“ neboli „soft skills“. Většina manažerů si nějakým tréninkem na toto téma už nejspíš prošla a ve svých hodinách se setkávám s tím, že teoretické povědomí o těchto vědomostech je mezi mými studenty poměrně dobré. Pokud je však začneme prakticky zkoušet, většinou to žádná sláva není. Ovšem stejně jako se nikdy z příručky nenaučíte hrát tenis, ani vyjednávání, odhad soupeře, schopnost mít ne jeden, dva komunikační styly, ale třeba dvacet, a ty pak použít podle situace, kvality a typu osobnosti protivníka – i tyto věci se lze naučit pouze praxí v potu tváře.

S tím úzce souvisí i oblíbené téma kariérního růstu, kteréžto slovní spojení mám však osobně spojeno zejména se šplháním po žebříčku hierarchie v korporacích. Je na každém z nás, čeho chceme v životě a v práci dosáhnout. Ale je dobré mít na paměti, že když na sobě nepracuji sám, pracuje na mě někdo jiný. A na to bych si měl dát velký pozor, pokud chci mít svůj kariérní růst pod kontrolou. Aby to nebylo něco, co se mi děje bez mého zásahu, ale věc, kterou řídím pevnou rukou. A k tomu vede pouze cesta neustále práce na svém příběhu a vytrvalého sebevzdělávání.