Top vision
Syndrom vyhoření je tak trochu nespravedlivý v tom smyslu, že postihuje především ty, kteří pro svou práci dýchají. Týká se workoholiků, kteří z práce nikdy neodcházejí a nosí si ji všude s sebou. Týká se perfekcionistů, kteří nedokážou skončit, dokud dílo není dokonalé. Týká se lidí orientovaných na výkon, kteří se identifikují s výsledky své práce. Týká se všech, kteří ve své práci spatřují své poslání, pro něž se obětují.
Syndrom vyhoření postihuje v první řadě WORKOHOLIKY, kteří mají jen svou práci a jejich osobní život v podstatě neexistuje. Workoholici se přátelí pouze s kolegy z práce, s nimiž se dokážou bavit zase jenom o práci. Chybí jim odstup. K work-life balance zaujímají osobitý přístup: WORK=LIFE.
V čem je problém? Není kde odbourat stres. Není kde si vyčistit hlavu. Workoholik má ve svém životě jen jeden bod, ke kterému se upíná, a tím je práce. Když se mu v práci přestane dařit, jeho život se okamžitě otřásá v základech. Na své problémy zná přitom workoholik jen jediné řešení: pracovat ještě více.
Za tímto chováním se skrývá tajný program: NEJSEM DOST DOBRÝ. Pocit vlastní hodnoty se odvozuje od dosažených výkonů. Workoholici dělají všechno pro to, aby druhým dokázali, že jsou stejně dobří jako oni. Měli by se naučit dělat věci jen sami pro sebe. Udělat něco jen sobě pro radost.
KARIÉRISTÉ se identifikují se svou prací a prezentují se svými výkony. Přitom však na sebe kladou příliš vysoké nároky. Nikdy se nespokojí s průměrností. Mají potřebu vynikat vysoko nad průměrem. Chtějí být výjimeční.
Problém je v tom, že snaha být ve všem nejlepší je velmi vyčerpávající. Kariéristé pracují na tisíc procent, což se dá vydržet nějakou dobu, ale nejde to tak dělat navždy. Okolí na ně přitom neklade ani polovinu nároků, které si na sebe kladou oni sami. Za své mimořádné pracovní nasazení kariéristé neočekávají nic víc, než nekonečný obdiv. Když ocenění nepřichází, cítí se nedocenění. A když šéf pochválí někoho jiného, je to katastrofa.
Závislost na vnější pochvale je problematická. Na jednu stranu nás nutí pracovat na sobě a překonávat své limity, na druhou stranu je neuvěřitelně náročné neustále druhým podávat důkazy o tom, jak jsme dobří.
PERFEKCIONISTA odevzdává svou práci až v momentě, kdy je absolutně perfektní. Když vám po deseti dnech předává dokončený projekt, většinou to znamená, že ho předtím desetkrát přepracoval a že deset nocí nespal.
U kteréhokoliv úkolu stráví perfekcionista několikanásobně více času než kdokoliv z jeho kolegů. Pracuje více, ale za stejný plat. Proto může trpět pocity nespravedlnosti. Perfekcionista se považuje za profesionála, který si nemůže dovolit chybu. Každé selhání prožívá velmi silně a velmi dlouho, zatímco jeho kolegové, kteří se považují za amatéry, si ze svých chyb nic nedělají. I to je pro perfekcionistu frustrující.
Perfekcionista má před sebou nelehký úkol. Musí sám sebe přesvědčit, že nemusí být dokonalý. Stačí, když bude dost dobrý.
Poslední ohroženou skupinou jsou idealisté, kteří svou práci považují za poslání, pro které jsou ochotni se obětovat. I tady je příčinou tajný program: NEJSEM DOST DOBRÝ. Člověk, který toho hodně dělá pro druhé, se díky tomu cítí důležitý.
Idealista svou hodnotu odvozuje od toho, kolik toho vykonal pro druhé. Stará se o všechny, jen o sebe ne. Považuje se za méně důležitého. Rezignuje na svůj vlastní život a zajímá se pouze o životy druhých.
Idealista by se měl naučit pečovat sám o sebe tak, jak pečuje o druhé. Měl by pochopit, že tou nejdůležitější osobou v jeho životě je on sám.
Ještě více inspirace najdete v kurzu Jak se vyhnout syndromu vyhoření. Držíme vám místo.
Zastav se dřív, než tě tělo zastaví samo