Jak se správně a efektivně rozhodovat?

Rozhodujeme se každý den a každé naše rozhodnutí ovlivňuje nejen náš život, ale i život druhých, a to k dobrému či špatnému. Existují osvědčené techniky, díky kterým nám rozhodování půjde snadněji? Jakým chybám bychom se měli vyvarovat? Na tyto a další otázky jsme se zeptali Petry Zárubové, zkušené lektorky a koučky, která u nás vede kurzy a tréninky zaměřené na komunikaci.

Rozhodovat se musíme každý den, ať už si vybíráme, co si dáme k obědu, jestli si po práci vyjdeme s kamarády, nebo raději půjdeme cvičit.  Život nám přináší různé situace. Jakým způsobem funguje naše mysl při rozhodování?

To je právě to, co zatím tak úplně nevíme. Otázku, jak se rozhodujeme, co se v nás při rozhodování děje a jaké procesy v naší mysli do rozhodování zasahují, si lidé kladou již dlouho. A jistě, mnoha věcem již rozumíme více, vidíme hlouběji do člověka jako bytosti a i do jeho mozku.

Zajímavé odpovědi přináší postupně neurobiologie, která se „dívá“ přímo na mozek. Mnoho nám dávají i disciplíny, které volí jiný úhel – psychologie, sociologie, ekonomie a od nich odvozené obory. Ale pořád jsme vlastně na začátku a na povrchu. Dobrá zpráva ale je, že už s tím, co víme, jsme schopni své rozhodování významně zkvalitnit.

Schopnost rozhodnout se ve správný čas pro správnou věc je pro náš osobní a profesní život klíčová. Jakým nejčastějším chybám bychom se měli vyvarovat?

Jednou z největších chyb je svému vlastnímu rozhodnutí nedůvěřovat. „Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil,“ je komické jen v pohádce. V životě je to průšvih a slabý nejistý leader je smutná postava.

Velmi častou chybou také je, že se rozhodujeme spíše podle toho, co čekáme nebo co si přejeme (!), ne podle reálných vstupů.
Třetí chybou je, že se nerozhodujeme tam a tehdy, kde bychom měli, a rozhodujeme ve chvílích, kde není moc co a proč rozhodovat.
Čtvrtou a také velmi závažnou chybou je, že se soustředíme na rozhodnutí a zapomínáme na kreativitu. Rozhodujeme se mezi dvěma (v zásadě stejně pitomými) variantami a přitom nevidíme spoustu dalších cest.

Jak se rozhodovat správně? Co všechno musíme vyhodnotit, abychom později nelitovali učiněných rozhodnutí?

Univerzální odpověď neexistuje. Velmi záleží na charakteru rozhodnutí, na jeho kontextu, na tom „o co jde“.
Co funguje poměrně spolehlivě vždy, je dát slovo třem našim vnitřním hlasům. Logickému rozumu, který vidí fakta a vzorce. Selskému rozumu, který vidí širší souvislosti. A citu, který dá rozhodnutí lidský rozměr a uhladí hrany.

Pro rychlé rozhodování se hodí i jednoduché vyhodnocovací klíče. Někdy stačí ujasnit si je tím, že si je napíšeme na kus papíru. Sepíšeme si pozitiva, negativa a „zajímavosti“ dané situace („zajímavost“ je zde to, co nespadá ani do pozitiv, ani do negativ, ale má to význam).

Většinou je to strach ze změny, který ovlivňuje naše rozhodování. Řekněme, že uvažujeme o změně zaměstnání, ale strach nás blokuje – „Co když si v jiné práci finančně nepolepším“, „Co když to tam bude horší?“ Měli bychom jít přes náš strach, nebo se do toho, z čeho máme strach, raději nepouštět?

Jediné, z čeho bychom měli mít opravdu strach, je strach sám. To jsem nevymyslela já, ale stojím za tím. Samozřejmě to neznamená, že máme udělat kdejakou pitomost jenom proto, abychom dokázali sami sobě nebo ostatním, že se nebojíme. Dokazování (si) něčeho je obecně jedno z nejhloupějších rozhodovacích kritérií vůbec.

Občas musíme učinit rozhodnutí společně s kolegy. Jak to zařídit, abychom obstáli před tlakem „většiny“ a nenechali se zmanipulovat?

Nabízelo by se říci, že máme jít do společného rozhodování až ve chvíli, kdy máme sami dost jasno v tom, co chceme. To je ale ve skutečnosti dost neprozíravé, protože opravdu efektivní a kvalitní rozhodnutí nevznikají v debatě, ale v dialogu. A pokud předem vím, co chci a trvám si na tom, dialog nevznikne. Ano, je důležité mít jasno. Ale ne v tom, co chceme. To je jen strategie, a shoda na strategiích se hledá špatně.

Mějme jasno v tom, co potřebujeme. Uvedu konkrétní příklad, blíží se letní dovolené. Rozhodování „na hory nebo k moři,“ když chceme jet všichni společně, je jedno z těch, které dokáže v mnoha rodinách udělat pořádné dusno. Ale o co nám opravdu jde, je to, co v těch horách, případně u toho moře, hledáme? Na to se soustřeďme a podle toho se rozhodujme.

Máme se při rozhodování spoléhat především na svou intuici?

Ano a ne. Je totiž otázka, co vlastně pod pojmem intuice rozumíme. Já své intuici důvěřuji a mohu se na ni spolehnout. Ale abych to tak mohla dělat, musím zároveň velmi často dát stop falešné intuici. Ono se totiž za intuici ledacos rádo převléká.

Jak se správně strategicky rozhodovat, abychom minimalizovali rizika a ztráty?

Pokud nám jde právě o tyto dvě kritéria, tedy o rizika a o ztráty, a jsou pro nás klíčová (a to není vždy, protože udělat vědomě rozhodnutí „ať to stojí, co to stojí“ je také naprosto v pořádku), neobejdeme se bez trochy té analýzy.

Tady se takzvaně na tušáka, jak říká jeden můj klient, rozhodovat nelze. Čím více nám o minimalizaci rizik a ztrát jde a čím větší rizika jsou, tím důkladnější analýza nás čeká.

Manažeři se často rozhodují rychle a pod tlakem. Čeho by se v takových situacích měli vyvarovat?

Emoce mohou a mají být součástí rozhodování, ale ne ty horké. Pokud se tedy musíte často rozhodovat pod tlakem, neobejdete se bez dobře vycvičené emoční inteligence. Ať už je naším autorem evoluce nebo kdokoli, udělal jednu poměrně zásadní chybu. Nemáme dost krve na to, abychom uživili najednou v plné síle rozum i emoce.

Pokud jsme zrovna jakkoli emočně rozhození (a je jedno, jestli jsme naštvaní nebo nadšení), nebudeme v tu stejnou chvíli zrovna nejinteligentnější. Moje doporučení tedy zní: Rozhodujte se třeba i rychle a pod tlakem, ale ne pod vlivem rozbouřených emocí. Keep calm and…

Prozradíte nám nějaké techniky, po jejichž osvojení budeme schopni lépe vyhodnotit situaci a rozhodnout se?

Kromě celé řady seriózních rozhodovacích nástrojů mám jeden jednoduchý oblíbený trik. Některá moudra našich babiček jsou k nezaplacení a hluboce pravdivá, ale v tomto konkrétním se zásadně sekly. Ve stresu prý, když nevíme kudy kam a panikaříme, máme se zhluboka nadechnout. To je fyziologicky nemožné! Takže babičku vezměte, a obraťte ji vzhůru nohama. Zhluboka vydechněte! Věřte mi, funguje to. Kdo nevěří, nechť to konzultuje se svým lékařem.