Vše začíná ve mně, ne jako vrozená vada, nýbrž jako systém myšlení, prožívání a chování

Koučka Michaela Murin svým klientům neříká, co by měli udělat. Učí je používat vlastní sílu, vyznat se v sobě, naslouchat vlastním emocím a pracovat na sobě. Jak říká, změna je vždy možná. Jen nepřichází z vnějšku, ale zevnitř.

Naslouchají lidé svým emocím, nebo příliš podléhají racionalizaci a sebeklamu?

Jak kteří. Nerada generalizuji a moc mě těší, že potkávám stále více lidí, kteří se svými emocemi začali pracovat a lépe je vnímat. Mnohem lépe se v sobě vyznají a pak mohou skutečně emoce použít jako dobrý semafor. Samozřejmě většina z nás má stále sklony racionalizovat, dokola přemýšlet a analyzovat. Je dobré poznat jak přínosy, tak omezení a rizika obou přístupů, abychom se sebeklamu vyhnuli. 

Kdy člověk obvykle pozná, že by měl začít řešit svůj psychický stav? Když mu to naznačí jeho okolí? Když se u něj projeví psychosomatické příznaky? Jaká je vaše zkušenost?  

Pravdou je, že spousta lidí stále ještě nevnímá jemnější ukazatele a bohužel čeká například na zmíněné psychosomatické příznaky. Velká řada z nich potlačí i tyto signály a snaží se dál držet tempo stejným směrem. Tito lidé jsou pak často zastaveni až silnějšími projevy, kdy se hroutí zdraví, psychika, často i vztahy či kariéra a oni už opravdu nemohou dál. Velkou roli tady hraje několik faktorů. Prvním je naše přirozená nechuť ke změnám. Říká se, že lidé potřebují ke změně velkou bolest nebo opravdu velkou motivaci. Problém je, že pokud nejsme dostatečně vnímaví, můžeme se například pod vlivem dlouhodobého stresu uvařit jako žáby v horké vodě. Vystresovaný člověk ignoruje své pocity, „nemá“ čas se sám sobě věnovat, stále pokračuje ve „zvládání“ své zátěže, až jednoho dne je voda příliš horká a dotyčný může mít pocit, že sám už z hrnce nemá sílu vyskočit. Na tomto nevnímání svých potřeb a zkresleném vidění reality má svůj podíl kortizol, stresový hormon. Svým způsobem nás otupuje a umožňuje tak vydržet víc a déle. To se hodí, pokud utíkáte před predátorem v džungli. Pokud jste na útěku kvůli nekončícím povinnostem a problémům, už to tak přínosné není. Ideální je, když člověk zachytí své psychické nepohodlí hned v začátcích a adekvátně reaguje. K tomu je zapotřebí vnímavosti. Vědomě prožívat, vnímat sebe sama, nejet v zaběhnutých automatech, neotupovat se, ale uznat svůj vnitřní - duševní život a dát mu prostor. 

„Vystresovaný člověk ignoruje své pocity, nemá čas se sám sobě věnovat, stále pokračuje ve zvládání své zátěže, až jednoho dne...“

Pracujete jako koučka. Klienti od vás očekávají radu. Ale vy asi nemůžete udělat rozhodnutí za ně… Asi jim neříkáte, že mají dát výpověď, dát se rozvést… Co jim tedy radíte?  

To je pravda, každý ke svému rozhodnutí musí dospět sám a nést za něj plnou odpovědnost. Často by si lidé přáli tu zodpovědnost odevzdat někomu jinému, aby poradil, rozhodl, pomohl... Ale tak to nefunguje. Takové zkratky nikomu skutečně nepomohou. Já klientům pomáhám najít a používat vlastní sílu, vyznat se sami v sobě, naučit se se sebou pracovat. Jdeme pěkně do jádra a to nikdy není ve vnější situaci, nikdy to není zodpovědnost nebo vina toho druhého - ani šéfa, kolegy nebo partnera. Do každé situace se nějak dostávám - a to je na základě toho, co mám v sobě - programy, podle kterých funguji, co si myslím, jak se chovám (aniž to třeba vím), jak komunikuji...

Stává se vám, že za vámi klient přijde s nějakým mikro problémem a vy za ním odhalíte nějaký významný problém? Třeba má strach z telefonování a vy zjistíte, že má ve skutečnosti strach o něco si říct? Můžete uvést takové příklady? 

Samozřejmě. Velmi často za našimi mikro problémy stojí mnohem větší, závažnější přesvědčení, strachy. Velmi častým příkladem je např. program „musím všechno zvládnout“. Představme si klientku, která přijde, protože se cítí vyhořelá, zvažuje změnu zaměstnání. Vypráví, jak nestíhá a už neví, co s tím dělat. Je na stejné pozici už 15 let. Tehdy firma začínala, měla 5 zaměstnanců a ona měla od začátku na starosti účetnictví, mzdy... To má na starosti stále, jenže dnes už má firma přes sto zaměstnanců a mnohem více obchodních partnerů i klientů. Na několikanásobně více práce zůstala sama. Bojí se vzít si dovolenou, práci si bere i domů a stejně to nestačí.

Mohli bychom se hned pustit do strategií, jak zlepšit time management, jak říct ne, nastavování hranic... Problém je, že ta klientka nic z toho pořádně neudělá, protože si to nedovolí. Ještě neví, že se bojí nebýt ta hodná a dokonalá, uznat, že nezvládá, požadovat pomoc a trvat na změnách. Už jako malá si vytvořila strategii pro přežití - aby ji nejbližší měli rádi, musí být hodná a všechno zvládnout.

Jiné příklady se mohou týkat prezentačních dovedností. Kdokoli se může naučit být skvělým řečníkem. Spousta lidí se ale nikdy neodváží informace zavést do praxe a bude si dál nalhávat, že je to těžké, že to nejde... Jen kvůli tomu, že má strach být vidět, slyšet. Obchodník neumí uzavřít obchod ne proto, že by neznal techniky nebo neuměl komunikovat. Ve skutečnosti se bojí říct si o peníze, přijde mu to nepatřičné. A za tím stojí ještě větší balík a to jsou jeho skrytá přesvědčení a vztah k penězům. V osobním životě to není jiné. Opakované vybírání si nevhodných partnerů pro vztah, zachraňování druhých, nevědomé vytváření dramat... Byl by to hodně dlouhý seznam.

„Obchodník neumí uzavřít obchod ne proto, že by neuměl komunikovat. Ve skutečnosti za tím stojí jeho skrytá přesvědčení a vztah k penězům.“

Všimla jsem si, že lidem se často opakují stejné scénáře. V každém kolektivu jsou přehlížení nebo přetěžovaní nebo podhodnocení… Potom si buď řeknou, že všichni šéfové jsou špatní, nebo pochopí, že oni sami něco dělají špatně. Jak lze z takového vzorce vystoupit?  

Velmi pomůže už prosté rozpoznání takového vzorce. K tomu je zapotřebí přestat hledat chybu venku a uvědomit si, že vytvářím stále stejné nechtěné situace. Pokud nevím proč, je dobré v tento moment požádat o konzultaci. Jakmile vzorec odhalím, pochopím, už se s ním neztotožňuji a mohu si zvolit, jak tentokrát reagovat, rozhodnout se jinak.

Jak nahlížíte na pandemickou situaci? Jako na zvýšenou psychickou zátěž? Jako na ozdravný proces, který nastartoval některé pozitivní změny? 

Já osobně na ni příliš nenahlížím. Nedávám tomu větší pozornost a význam, než je nutné, a nevytvářím si tedy zvýšenou psychickou zátěž. Samozřejmě, že mi to také zasahuje do života osobního i pracovního. Není to milé, ale reaguji, podnikám potřebné změny, aby mi i v tomto období bylo dobře. Tedy ano, bližší je mi ten pohled, kdy si z toho beru to, co nová situace přináší. Mezi pozitivní změny můžeme určitě zařadit fakt, že spousta lidí přehodnotila své priority, začala o sebe víc pečovat, protože jim nezbylo moc věcí, kterými by se mohli rozptýlit. Zaměstnavatelé museli urychlit modernizaci procesů - např. umožnit a naučit se pracovat s home office… Přineslo nám to řadu výzev a v mnohém posun k lepšímu. Samozřejmě neříkám, že je to díky covidu, jen nás k tomu dokopal.

„Spousta lidí přehodnotila své priority, začala o sebe víc pečovat, protože jim nezbylo moc věcí, kterými by se mohli rozptýlit.“

Dalo by se říct, že pandemie byla nuceným zastavením a donutila nás více reflektovat, podívat se do vlastního nitra? Lze v tom všem najít nějaký hlubší smysl? 

Myslím, že můžeme říct, že nám k tomu pandemie dala větší prostor a potřebu. Někdo se zastavil na týden, někdo na dva roky, ale všichni jsme dostali silný impuls. Někdo to zastavení strávil sledováním červených čísel, posloucháním projevů a strachem. Ale spousta lidí toho využila a vytěžila to dobré. Mnoho lidí bylo nuceno se do vlastního nitra konečně podívat. V tom můžeme vidět hlubší smysl a dar.

S vysokou životní úrovní souvisí i to, že všechny hmotné věci už máme, ale něco (nevíme co) nám chybí. Dokud se ženeme za věcmi, myslíme si, že nám přinesou štěstí. Ale když už ty věci máme, s hrůzou zjistíme, že šťastní nejsme. Co nám chybí?  

Řekněme, že nám chybí to, co se skrývá za tím, za čím se ženeme v domnění, že pak už to bude ono. Spousta lidí se obklopuje množstvím věcí, hromadí majetek, vylepšuje bydlení.... Protože mají potřebu se obklopit něčím, co dává pocit bezpečí... Jenže když to bezpečí nemám sama v sobě, tak ho venku nenajdu. Stejné je to s láskou, štěstím, bohatstvím, klidem… Znám milionáře, kteří si nedovolí ani trochu oddechu, protože mají stále pocit nedostatku, nedostatečné stability nebo ohrožení. Lidi, kteří nenachází uspokojení v žádném vztahu, protože stále nenachází toho dokonalého, co by je bezpodmínečně miloval a dával to dostatečně najevo 24 hodin denně po celý rok. Dokud se nemám ráda sama, ani neumím přijmout lásku od druhých. A nikdo nemůže naplnit moje vědro, pokud má díru. Ptáte se na štěstí - i to si musím nejdříve dovolit. Pokud ho nehledám v sobě, v každé maličkosti, za kterou můžu být vděčná a kterou si dovolím užít, neuspokojí mě dlouhodobě žádná věc, člověk ani zážitky. Už od základní školy mám ráda Démokritův citát: „Štěstí i neštěstí je věcí duše". Máme-li pocit, že nám něco chybí, pojďme se tedy zahloubat právě tam - do své duše.

„Znám milionáře, kteří si nedovolí ani trochu oddechu, protože mají stále pocit nedostatku, nedostatečné stability nebo ohrožení.“

Jeden z problémů, který pozoruji ve svém okolí, zní: NEVÍM, CO CHCI. NEVÍM, JAK NALOŽIT SE SVÝM ŽIVOTEM. Lidé jsou spokojeně nespokojení. Stojí na jednom místě, neschopni udělat krok vpřed. Čím to je?   

Schopní jsou. Buď jsou pohodlní, nebo mají strach, proto stojí na místě. O tom jsme se bavili už na začátku. Toto jsou lidé, kteří se často pohnou až kvůli velké bolesti. Nebo velké motivaci, v lepším případě. Já vidím řešení v přijetí zodpovědnosti. Pochopení a přijetí faktu, že to vše začíná ve mně, ne jako vrozená vada, nýbrž jako systém myšlení, prožívání a chování. Pokud si říkám, že jsem neschopná, tak jsem, ale je to jen tohle moje rozhodnutí, nic víc. Jakmile se rozhodnu, že mohu, tak mohu. Například začít s malými krůčky. Častou odpovědí je „No jo, ale jak začít, mě ta hlava nepustí, nedokážu si to vůbec představit“. 

Jestli vám dělá potíže dovolit si změnu, začněte nad ní alespoň přemýšlet. Ptejte se sami sebe: Jaké by to bylo, kdybych tu změnu udělala? Co kdybych řekla NE? Co je potřeba, abych tohle mohla změnit? Jaké by to bylo, kdybych si to dovolila mít jinak? Tím začnete své mysli rozvazovat ruce. Jakmile přestanete přemýšlet nad tím, proč něco nejde, a začnete klást podporující otázky, vaše mysl začne produkovat řešení, všímat si možností a připouštět změnu.

Je pro nás samozřejmé starat se o tělo, ale málokdy si najdeme čas na péči o duši. Jakou podobu by měla mít psychohygiena? Co doporučujete? 

Jestli to mám shrnout do něčeho stručného, pak asi ticho. Je jedno, jestli ho budeme hledat v přírodě, ve wellness, cvičení, hudbě nebo meditaci. Zásadní je, abychom si pravidelně umožnili utlumit či nevnímat neustálé podněty a utišili i vlastní myšlenky. V tomto tichu pak slyšíme svou duši a ta už nám poví, co ke spokojenosti potřebuje. Možná to můžeme nazvat i pozorností nebo jako v mindfulness všímavostí, uvědoměním. Nebýt pozorností venku, ale pravidelně ji směřovat do sebe. Vnímat se, své emoce, uznat je a pracovat s nimi. To nejhorší, co pro sebe můžeme udělat, je dát na svou duši a na své emoce poklop a snažit se tak nějak jet dál. Těm, kteří chtějí do tématu proniknout hlouběji, vyzkoušet si celou řadu technik a pomůcek, mohu doporučit trénink Stress & Life Management, který pro Top Vision vedu. Vysvětlím, co se v nás odehrává jak po psychické stránce, tak po fyzické, a zažijete si, jak to můžeme snadno ovlivnit.