Top vision


Žijeme v informační společnosti, v níž se INFORMACE stala synonymem moci. Lidé jsou oceňováni za své know-how, jejich platy rostou přímo úměrně k jejich schopnostem. Informace však mají i svůj stínový protějšek, a to DEZINFORMACE, které lze chápat jako silné zbraně v informační válce.
Informační válka probíhá vždy velmi nenápadně. Na úrovni pracoviště může mít podobu pomluvy kolegyně, která je o něco chytřejší nebo o něco hezčí. Na úrovni státu pak probíhá politický boj, ve kterém jsou systematicky šířeny polopravdy a nepravdy o oponentech. Dezinformace vždy slouží k diskreditaci nepřátel.
Lidé mají díky internetu neomezený přístup k informacím. Ale znamená to, že mají v období voleb i kompletní informace k tomu, aby udělali správné rozhodnutí? Spíše ne. Za prvé, internet je přímo zaplaven zkreslenými zprávami anonymních autorů. A za druhé, lidé bývají uzavřeni ve svých informačních bublinách, takže k nim některé informace vůbec nedoputují.
Pokud přijímáme informace z decentralizovaných zdrojů, je vysoce pravděpodobné, že nasloucháme hlavně názorům, které jsou v souladu s těmi našimi. A tady je potřeba mít se na pozoru. Protože platí, že pokud nějaká dezinformace odpovídá našemu světonázoru, má velmi vysokou naději, že se uchytí.
Dezinformátoři se především snaží vyvolat dojem jakéhosi tajného spiknutí, aby lidé přestali věřit mainstreamovým médiím. Autoři dezinformací zpochybňují pravdu pomocí polopravd. Je totiž tak jednoduché něco zpochybnit! Většinou k tomu nepotřebujete ani důkaz.
Dezinformace rovněž podněcují svár mezi skupinami obyvatel. Každý konflikt totiž začíná rozdělením lidí na dvě skupiny, z nichž jedna je ta správná a druhá ta špatná. Informační válka není nic nového a propaganda byla vždy nenápadným pěšákem války. Německo během první světové války založilo dokonce dezinformační odbor, jehož úkolem bylo systematicky klamat.
Předpokladem kritického myšlení je podívat se kriticky nejprve na vlastní mozek a připustit, že se ve svém úsudku můžeme dopouštět chyb. Když nemáme dostatek informací, dokážeme si vytvořit desítky domněnek za minutu: Romeo nepřišel. Proč nepřišel? Uvízl ve výtahu? Spadl ze schodů? Byl přepaden a oloupen o telefon? Nicméně to, co náš rozum nedokáže, je rozpoznat, která z těchto teorií je pravdivá.
Kritické myšlení spočívá v aktivním analyzování informací. To ale není nic samozřejmého. Vždyť dva lidé si mohou přečíst tentýž článek, ale vyvodit si z něj naprosto rozdílné závěry. Většinou takové, které jsou v souladu s jejich dosavadními názory. Tento jev bývá v odborné literatuře označován jako SELEKTIVNÍ INTERPRETACE informací. Lidé mají tendenci přijímat informace, které podporují jejich přesvědčení, a ignorovat ty informace, které jejich názory vyvracejí.
Přehlížení důkazů může mít samozřejmě i jiný důvod. Ne každý člověk má vůli si připustit, že se v něčem mýlil nebo že spadl do pasti dezinformátorů. Lidé málokdy mění své názory, protože ty bývají svázány s dalšími názory, takže by v podstatě byli nuceni změnit i svůj dosavadní pohled na svět.
Schopnost myslet většinou vnímáme jako něco naprosto samozřejmého a nejspíš by nás ani nenapadlo, že bychom se měli učit myslet kriticky. Závěrem bych tedy zmínila jeden z výroků Charlese Darwina: „Ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí.“ Tento jev je pozorovatelný napříč staletími a v odborné literatuře byl popsán jako Dunningův-Krugerův efekt. Lidé mají tendenci přeceňovat své vědomosti v oblasti, o které ví velmi málo. Jinými slovy, váš nejhorší zaměstnanec ví nejlépe, jak byste měli řídit svou firmu. :)
Zaujalo vás toto téma? Zarezervujte si své místo v kurzu Kritické myšlení s psycholožkou a terapeutkou Lenkou Kolajovou.