Jak si vybudovat pozitivní mindset? Přestaňte potlačovat negativní emoce

Don't Worry, Be Happy… Všude kolem nás slyšíme, že pokud chceme být v životě šťastní, musíme se na věci dívat pozitivně. Málokdo vám ale řekne, že správně nastavený pozitivní mindset není o tom cítit se za každou cenu radostně. Že někdy to nejlepší, co pro sebe v tomto ohledu můžeme udělat, je naopak nechat negativním emocím a pocitům volný průběh. V rozhovoru s lektorkou Marcelou Avramopulu jsme se zaměřili na to, jak můžeme změnit náš pohled na svět, který často vychází ze zažitých vzorců z dětství, jak si udržet optimismus i v náročných chvílích, a co dělat, když si tým prochází krizí.

Když se řekne „pozitivní mindset“, spousta lidí si pod tímto pojmem představí nutnost být za každých okolností šťastný a přetvařovat se, i když se zrovna necítíme dobře. Jak jej vnímáte vy a jak byste si přála, aby byl vnímán ostatními?

To jste popsala velice přesně, opravdu je to tak často vnímáno. Být za všech okolností pozitivní bych nazvala spíš toxickým pozitivismem, působí to negativně jak na toho, kdo se do této role stylizuje, tak na okolí. Když například procházím rozchodem je zcela přirozené, že jsem smutná, a pokud mi toxicky pozitivní kamarádka řekne: „Ber to pozitivně, stejně to byl blbec!“, tak mi to neuleví. Možná mi to přidá ještě výčitky, že se trápím, místo abych byla radostná. A pokud budu já ta toxicky pozitivní, tak negativní emoce vytěsním a ony se mi za pár měsíců nebo let obloukem vrátí třeba v podobě úzkostí nebo panických atak.

Pozitivní mindset je o tom, abychom se na situaci dokázali podívat z jiných úhlů pohledu, o naději a víře, že i když to teď třeba není dobré, časem to bude lepší.

Pozitivní mindset tedy vůbec není o potlačování negativních emocí. Jak začít pocity jako hněv, smutek nebo frustraci přijímat a přitom si zachovat alespoň částečnou míru optimismu?

Tady platí zajímavý paradox. Když nám není dobře, když cítíme nepříjemné emoce, máme tendenci jim vzdorovat. To na ně poutá pozornost a dodává jim sílu. Když budu mít úzkost, strach a budu se toho snažit za každou cenu zbavit, můj strach i úzkost zesílí. Přijetí toho, že nepříjemné emoce k životu patří a někdy to zkrátka bolí, paradoxně tu intenzitu emocí snižují. Což neznamená, že se mám utápět v úzkosti a strachu. Je dobré dělat něco pro to, aby se naše nepříjemné emoce zmírnily a nejlépe vymizely, ale začíná to tím přijetím. Optimismus může nastat hned po tom. Vím, že to teď bolí, ale vím nebo věřím, že to přejde. Že je to jen období, že to zvládám a zvládnu. A můžu se třeba občas poohlédnout za tím, co jsem se během toho náročného období naučila, kam mě to posunulo a pochválit se za to, jak jsem dobrá.

Víme, že díky neuroplasticitě mozku můžeme přetvořit naše zažité (a mnohdy nefunkční) vzorce z dětství. Co ale rozhoduje o tom, zda se nám to skutečně podaří?

Trpělivost, vytrvalost a nadhled. Takové změny chtějí čas, říkám to i klientům na terapii – když něco žiji 25, 30 nebo 40 let, nemůžu po sobě chtít, aby se moje vnitřní nastavení změnilo za dva měsíce. Ta změna je postupná, pomalá, někdy na měsíce, někdy na pár let. Nadhled je potřeba proto, abychom mohli nahlédnout na své vzorce trochu zvenku, pochopit, jak to v sobě vlastně máme, jaké jsou naše myšlenky, prožívání... U niterných témat to trvá, někdy nás zformují těžší životní zkušenosti, ale nadhled nám nejlépe pomůže dát někdo externí – ne kamarád, protože ten se na nás dívá přes své vlastní „filtry“ vycházející z jeho nastavení a zkušeností. Pro získání odstupu a nasměrování na novou cestu je nejlepším průvodcem terapeut a v jednodušších tématech třeba i kouč.

Náš mozek přirozeně přikládá větší důležitost traumatům a negativním zkušenostem. Ty si pak také lépe pamatuje – proto si jasně vybavujeme, co jsme v den, kdy se nám přihodilo něco špatného, dělali, nebo dokonce co přesně jsme měli na sobě, z jakého hrníčku jsme pili apod. Jedná se o jev, kterému se říká negative bias. Proč tomu tak je? Co můžeme udělat proto, aby se náš mozek víc zaměřoval na pozitivní zážitky?

Negativní bias je naší přirozeností, je to evoluční nastavení mozku. Dřív jsme nežili v blahobytu jako poslední desetiletí. Záměrem člověka bylo přežít – zajistit si bydlení, jídlo, pití, rozmnožit se. Ostražitost a pozornost byla na místě, protože nepozornost mohla vést k tomu, že nás sežrala třeba divoká šelma. Proto: všímám si hrozby = všimnu si včas a přežiji. To je důvod, proč jsme orientovaní na negativno. Navíc nepříjemný zážitek, který se nám podařilo vyřešit, nás naučil, jak se s podobnou nebo stejnou situací vypořádat při dalším ohrožení. A proto si více pamatujeme negativní události. V konceptu dnešní společnosti to už je často kontraproduktivní, protože bezprostřední ohrožení života nám hrozí málokdy. Tolik k vysvětlení, proč jsme negativní. Nicméně... máme na výběr. Už nežijeme v pravěku a náš mozek dokáže zázraky, když chceme. Pozitivní mindset se skutečně dá natrénovat.

A co můžeme udělat proto, aby se náš mozek víc zaměřoval na pozitivní zážitky? Nejdříve musíme začít uvědoměním, kde všude a jak nám naše negativní naladění kazí život. Co nám přináší do života. Chceme to tak mít? Je nám takhle dobře, nebo se chceme cítit líp? Pak může přijít rozhodnutí to změnit. Jak ale znám pesimisty, moc často nic měnit nechtějí. Zarytý pesimista obvykle tvrdí, že je realista a nemá důvod své nastavení měnit. Protože podle něj narozdíl od ostatních vidí realitu správně :).

Pokud bych si uvědomila, že se chci naučit být pozitivní, tak nezbývá než držet si na tomto tématu pozornost a vědomě se to učit. Rozlišovat a hledat jiné úhly pohledu nebo vědomě přerámovávat sitauce tak dlouho, až se to časem stane mou přirozenou součástí. Je to práce. Ostatně to celý seberozvoj.

Jak k pozitivnímu myšlení motivovat své zaměstnance? Co nejlépe funguje, když si tým prochází krizí a v kolektivu dochází k častým konfliktům?

Pesimistický leader musí začít u sebe. Ten by týmu asi moc nepomohl. Emoce jsou nakažlivé, vedle negativního člověka se budeme za chvíli cítit negativně, vedle pozitivního pozitivně. Optimistický leader může na zaměstnance praktikovat svůj způsob myšlení. Svůj přístup k hledání řešení, místo „tohle nejde“ hledat způsoby „jak to udělat tak, aby to šlo“. Pracovat s týmem jako celkem, ale i s jednotlivci, dávat si malé cíle, časové ohraničení, oceňovat to, co se daří, pojmenovávat, na čem je potřeba pracovat a jak. A věřit, že to zvládne on i tým a tuhle energii přenášet na kolektiv.

Někteří lidé v našem okolí oplývají falešnou, někdy až toxickou pozitivitou, jiní si však budují pozitivní mindset dlouhodobě a snaží se k věcem přistupovat optimisticky. Jak můžeme v praxi tyto lidi rozeznat?

Toxický pozitivista popírá negativní emoce, těžší situace vytěsňuje nebo naprosto zlehčuje, směje se nebo hýří pozitivní energií i ve chvílích, kdy jsou ostatní třeba naštvaní nebo smutní. Má růžové brýle. A jeho přítomnost vás ve výsledku frustruje. Můžete mít vedle něj pocit, že danou situaci neadekvátně moc prožíváte a že byste měli být radostní. Toxický pozitivista často své okolí štve. Zatímco optimista uznává, že situace není růžová, ale hledá, co je na situaci dobrého, co se z ní dá vytěžit, hledá řešení, vidí naději. A jeho přítomnost vás nabíjí energií, uklidňuje a motivuje.

Jaké nejčastější aha momenty zažívají účastníci vašeho kurzu? Komu byste trénink doporučila?

Nejčastěji to je úleva, že nejsou divní, když nejsou za všech okolností šťastní. Většinou se ukáže, že každý z účastníků má někde vedle sebe toxického pozitivistu se kterým se porovnává. A pak oceňují techniku přerámování, kdy si zažijí, že se na jejich konkrétní situaci v životě, kterou vnímají negativně, mohou dívat i jinak. Stejná situace, nový mindset. Nestojí to moc úsilí a vnitřní pocit je úplně jiný. Příjemnější.

Kurz bych doporučila všem, kteří na sobě pozorují negativní naladění a chtějí to změnit. A kteří si chtějí během půl dne výrazně zlepšit náladu a získat motivaci žít trochu veseleji.

Máte pocit, že se z vašeho života pomalu vytrácí radost? Převládá u vás špatná nálada a negativní přístup k životu? Pojďme to změnit. Přihlaste se na kurz Pozitivní mindset jako dovednost s Marcelou Avramopulu.