Reportáž: Jak na inkluzi ve firemním prostředí

Inkluze je pro většinu z nás stále okrajovým tématem. Dokud se s jinakostí nesetkáme osobně. Naše kolegyně Aneta Soldánová se zúčastnila zážitkového workshopu, který byl zaměřen na rozvoj porozumění a vnímání potřeb lidí s tělesným postižením. Sama si vyzkoušela, jaké je pohybovat se na vozíku a dívat se na svět z této perspektivy. Přečtěte si, co prožila a co se přitom naučila.

Ve svém vyprávění vás vezmu s sebou na workshop, který byl zaměřený na pochopení „jinakosti“ a budování empatie k lidem s handicapem. Sama jsem prožila intenzivní zážitky - od osobních příběhů účastníků až po praktické simulace, při kterých jsem si sama vyzkoušela, jaké je pohybovat se na vozíku. Workshop vedly zkušené lektorky, včetně Hanky, která sama žije na vozíku již sedm let. Tématem dne nebyla jen fyzická omezení, ale i překážky a výzvy, kterým čelí lidé s různými typy „jinakosti“ v každodenním životě. Workshop přinesl spoustu vhledů a inspirace pro budování inkluzivní firemní kultury.

Osobní setkání s jinakostí 

Před workshopem jsem neměla moc informací a tudíž ani moc velká očekávání. Na akci jsem jela s tím, že se nechám překvapit. V sále, kde se akce konala, bylo 8 klientů z různých firem a 4 organizátoři. Celý workshop vedla lektorka Alžběta Polzová s kolegyní Hankou, která žije s handicapem již 7 let. Na začátku akce bylo těžké poznat, kdo je z interního týmu a kdo je účastník. Ale role se brzy vyjasnily. V úvodním kolečku jsme odpovídali na otázku, kdy jsme se setkali s jinakostí. Poté, co jsme si sdělili svoje “au místa”, došlo mi, jak běžná jinakost je, co všechno se za tím skrývá a co to obnáší… Po chvíli přijel do kruhu lidí prázdný vozík… Lektoři nám vysvětlili, jak s ním manipulovat.

Zážitkové učení v praxi

Na vozíku jsme jezdili slalom mezi židlemi, vozili si navzájem jídlo a pití, pohybovali se po celém prostoru a dokonce jsme vyrazili ven. Z takové dlouhé nájezdové rampy uprostřed rozestavěné ulice. Ale ve dvojicích jsme se hlídali. Samozřejmě jsem projela slalom i lávku jako první, takže mě to bavilo. Jenže když jsem měla být nápomocná druhému ve dvojici, došlo mi, že tohle je můj nekomfort. Neříkal si o pomoc. Byl v pohodě a já měla strach. Pokračovali jsme reflexí a scénkami z běžného prostředí, jako je například příjezd na vozíku na recepci. U všech aktivit jsme řešili, co je dobře a co není dobře, co bychom udělali my a co by ocenil člověk, který s vozíkem žije. Na závěr jsme si vyvodili desatero pro komunikaci s jinakostí.

Shrnutí a reflexe

Praly se ve mně pocity jako soucit, nekomfort, pokora... Pro mě byla cenná práce ve skupině. Jinakost najednou nebyla. Nebo naopak byla. Všude. Bylo to silné a občas velmi náročné. Na druhých jsem viděla, že nejvíce to vlastně hnulo se mnou. Možná jsem na to nebyla připravená. To nevím. Ale vím, že bych to opravdu doporučila dál.