Podcast Lead and Learn #28 - Zdeňka Žádníková Volencová

V dnešním podcastu Lead and learn vítám lektorku rétoriky Top Vision Zdeňku Žádníkovu. Zdeňka Žádníková je ženou mnoha profesí: divadelní a filmovou herečkou,  moderátorkou, muzikantkou, spisovatelkou, zakladatelkou Nadačního fondu a maminkou 4 dětí. S Top Vision spolupracuje na kurzech rétoriky. Umí nejen učit, jak správně mluvit, ale ví, že vedle formy je nesmírně důležitý i obsah. Doma je v Dejvickém divadle, díky rodinnému zázemí a životní zkušenosti jí ale neděsí svět manažerů ani podnikatelů. Naopak, dokáže ty světy propojovat, protože jim rozumí. Umí se přizpůsobit. Tím je výjimečná a možná i proto jsou její kurzy rétoriky tak inspirativní. 

Od mikrofonu zdraví Petra Schmalzová.

Otázky na zahřátí: 

Co jste se naučila ve škole a používáte do teď? 

Že je nesmírně důležité nepodceňovat to, kdo vás učí. Protože když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

Jaké jsou Vaše vzory a proč? 

Lidé kteří se nevzdávali, přestože v začátku věc, o kterou usilovali, vypadala, že je úplně nemožná.

Čím byste určitě byl/byla, kdybyste nebyla herečkou? 

Paní učitelkou. Nebo tlumočnicí. 

Čím můžete být inspirativní pro své pracovní okolí? 

Myslím, že možná tím, že opravdu věci nevzdávám. Když už si ostatní myslí, že je čas to vzdát, tak já - nějak intuitivně - jsem bojovník.

Když klopýtnete, o jaké moudro či osobní zkušenost se můžete opřít? 

Nic není tak horké, jak se uvaří.

Čím je pro vás vzdělávání, učení, rozvoj? 

Nevím, jestli to mám v DNA nebo jestli to je výsledek výchovy mých rodičů, ale pro mě je vzdělání jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě. Stejně jako svoboda.

Jak dlouho učíte rétoriku? A je pravdou, že poprvé to byla náhoda, záskok? 

Čtvrtým rokem.  Byl to záskok za Milenu Steinmasslovou, která se rozhodla ze zdravotních důvodů nepokračovat ve výuce rétoriky. Já v té době vedla improvizační kurzy, kterým jsem říkala „kurzy řádění pro velké děti“.  Ze začátku jsem se trochu bála.  Nicméně, protože nic nevzdávám, nové věci mě baví a změny těší, tak jsem sedla a sestudovala všechno, co se kdy o rétorice napsalo. Asi hlavní knihou byla Moderní rétorika od Aleny Špačkové, která původně vystudovala herectví na DAMU, v ročníku s Karlem Rodenem a Ivanou Chýlkovou, a nakonec se vydala jiným směrem. Její temperament a to, že vystudovala činohru v tak silném ročníku, se projevuje i ve způsobu, jak úžasně píše knížky a přednáší rétoriku na Husitské teologické fakultě. Tak jsem získala teoretické základy. 

A ty praktické, využila jste studium herectví? 

Praktické návody jsem převzala mimo jiné z dramatických výchov pro děti. Ono totiž mezi dětmi a dospělými není až takový rozdíl. Také jsem studovala, jak pracují američtí koučové, když dostanou do ruky čerstvého politika nebo někoho, kdo by měl mluvit na kameru. Jejich způsoby jsou poměrně ostřejší a údernější. Nejlepší spíkři na TEDx (zkratka Technology, Entertainment, Design nebo nověji Thinkers, Enablers, Doers je online platforma postavená kolem hesla „myšlenky hodné šíření“) mají svoje kouče a jejich vystoupení jsou vlastně taková malá divadelní představení. Tím se vracím ke svému oboru, který byl určitě třetím zdrojem. Snažím se v klientech Top Vision probudit důvěru v sebe sama a v to, že když si zkusí při rétorickém cvičení někdy věci přehnat, na herce si malinko zahrát a uvolnit se, že to vůbec není na škodu. Naopak, jejich projev na přitažlivosti získá. Ty nejlepší projevy nejsou podceněny jak z hlediska vnější techniky, tak z hlediska obsahu. A to vždycky všem zdůrazňuji. Přestože na kurzy přicházejí primárně lidé, kteří se chtějí naučit, jak mluvit, tak já je také učím, že musí vědět „co mají říkat“ a „komu to mají říkat“, což je odrazovým můstkem pro „jak správně mluvit“. 

Setkala jste se někdy s tím, že na kurz přišel manažer a vy jste v jeho očích viděla: „Jé, herečka, tak to jsem zvědavý, co mě naučí“?  

No určitě! (smích)

A jak se tomu bránit nebo lépe, jak jste ho přesvědčila?  

Nemám nějaký plán na přesvědčování. Jsem taková, jaká jsem. Myslím, že do čtyřiceti minut je to v pořádku a víme, na čem jsme. Nemám problém, jak si ze sebe i ze situace udělat legraci. Mým prvotním úkolem v prvních patnácti, dvaceti minutách kurzu je, abych lidi, kteří přijdou z různých světů, ať už je to korporát, bankovní prostředí nebo malá rodinná firma, zklidnila a naladila na stejnou vlnu humoru. To  nám pak pomůže říkat si věci a přijímat zpětnou vazbu bez toho, abychom se brali moc osobně. Odborně se tomu říká „icebreaker“. Snáz se to řekne, než udělá.  Mám na úvod vyzkoušenou sérii cvičení, které účastníky příjemně naladí. Pak si ani nevšimnou, že jim někdo říká věci, za které by normálně škubali vlasy. 

Jste lektorkou rétoriky, dočetla jsem se o vás, že jste byla i lektorkou business angličtiny a tam jste se údajně potkala i se svým mužem. Baví Vás učit? 

Baví. Můžou za to zřejmě učitelské geny po rodičích. Maminka byla učitelkou matematiky a fyziky (to dodnes nechápu, protože matematický gen se mi vyhnul) a tatínek je vystudovaný farmaceut a přednáší na lékařské fakultě v Hradci Králové.  Nějaký genetický potenciál, chcete-li, tam bude. Učit mě baví i proto, že do kurzů přicházejí lidé, kteří jsou motivovaní a mají touhu se něco dozvědět. Ve výuce velmi často propojuji věci, které zdánlivě s rétorikou nesouvisí. Myslím, že kdybych byla mladší, tak bych si to netroufla, protože bych nebyla schopná ani zdaleka tak nahlédnout do nitra lidí. I já se učím. Teď jsem začala studovat psychoterapeutický výcvik. Když má někdo opravdu frapantní problém s mluvením, s rétorikou jako takovou, tak to velmi často souvisí s nějakým osobnostním problémem. 

Co musíte udělat, aby se dospělí lidé nestyděli v cizím prostředí zkoušet nové věci?  

Pokud člověka zklidníte a on vám začne důvěřovat, je ochoten zkusit i věci, které jsou opravdu za hranicí jeho komfortní zóny. Mým úkolem, jako lektorky, je nastavit a udržet důvěru. A neberu to jako manipulaci. Pokud v kurzu manipuluji, tak to oznámím předem! Přesně řeknu, co tou manipulací sleduji, a pak je to kvitováno. Když nastolíte důvěru, pak si lidé i v novém kolektivu zkusí věci mimo svou komfortní zónu. Možná to máme z dětství. Když jsme přijímáni, odměňováni a povzbuzováni kolektivem, jsme schopni vlastně čehokoliv. V tom je síla prezenčních kurzů, i rozdíl mezi individuálním rétorickým tréninkem a skupinovým kurzem. Skupina Vám dá zpětnou vazbu. Třeba dnes jsme měli na kurzu opravdu hezkého kluka, ale mluvil vysokým hlasem jako holka. Tak jsme ho různými způsoby nasměrovali asi o tři tóny níž. A jemu to přišlo divný. Ale když jsme všichni zvedli souhlasně ruku, že teď je jeho projev opravdu parádní, tak jsem úplně viděla, jak se jeho tělo proměnilo. Bylo to mnohem víc, než kdybych mu tu změnu potvrdila jen já jako lektor, navíc žena, učitelka.  Když se parta lidí shodne a potvrdí, že jste vážně lepší a „teď to teda byla pecka“, tak to má velkou sílu a váhu. 

Zmínila jste, že máte za sebou dnes celodenní kurz rétoriky: kterému typu kurzu dáváte přednost, individuálnímu nebo skupinovému? 

Každý je jiná disciplína a sleduje malinko jiný cíl. Pokud mám individuální trénink, je intenzivnější. Pracujete více s osobností a jdete do větší hloubky. Musíte se detailně připravit na obor klienta a zjistit, v čem se chce či potřebuje zlepšovat. Je jiné, když přijde manažer z prostředí bankovnictví anebo když školím mluvčího, který má být schopen reagovat v různých situacích a prostředích. Tam se musíme zaměřit na pružnost v té změně, schopnost rychle reagovat a moderovat různé situace. Naopak, když učíte někoho, kdo je velice erudovaný ve svém oboru, tak se většinou snažíme odstranit jeho blok před kamerou, mikrofonem nebo publikem. Dobrá zpráva je, že příležitosti, při kterých odborníci mluví, mají repetitivní charakter. A dá se na ně připravit. Společně se proto učíme různé techniky k odstranění trémy a zkoušíme různé modelové situace a typy projevů, na které oni si už potom roubují svá témata, o kterých budou v práci veřejně mluvit. 

Proč by vážený a respektovaný odborník ve svém oboru měl umět skvěle mluvit?  

Fakt, že jste odborník a dokonalé ovládáte téma své práce je jedna věc, jistě nezpochybnitelná. Druhá věc je, zda svou práci a její výsledky umíte srozumitelně a, nebojím se říct, zábavně sdělit. Protože tím, že ji sdělujete, tak ji zpřístupňujete. A pokud je to zpřístupnění dlouhé, na jednom tónu, monotónní, ztrácející se, prostě nudné, tak Vaši posluchači do tří minut začnou kontrolovat Instagram nebo Facebook a vy ztratíte pozornost. Ne proto, že jste špatný odborník nebo nerozumíte tomu, co říkáte, ale protože forma projevu obsahu prostě neslouží. 

A uvědomují si manažeři, odborníci nebo lidé, kteří ve své profesi běžně mluvený projev nepoužívají, že není povinností publika je poslouchat? 

Uvědomují. Bolestně. Nejčastěji jsou to lidé z IT prostředí, kteří pracují s čísly, tabulkami a tvrdými daty. V okamžiku, kdy je mají prezentovat, ztrácí tempo a plynulost projevu. A pokud nemají svoje tabulky, tak bývají úplně v háji. Pokud se dostanou na vyšší manažerskou pozici ve firmě, tak se to prostě musí naučit.

Znáte prkna, co znamenají svět. Pro spoustu lidí je naprosto děsivé si stoupnout jen na jeden stupínek před publikum …  Jak se zbavit trémy?  

Pomáhají dechové techniky, Zrovna dnes jsem dvě učila. Zabírají okamžitě. Pomáhají i tehdy, když jste velice unavená. Je to druh dechu, který se používá.  Když jste nervózní, máte vyjetý adrenalin a budete zrychleně říkat: „Uklidni se! Uklidni se! U k l i d n i   s e!!!“, tak to je mantra, která skutečně nezafunguje. Vy na to musíte jít přes tělo. Musíte zklidnit tělo natolik, aby se do mozku dostal chemický koktejl pokynů, který vás zklidní: „No vždyť vidíš, hezky pomalu a klidně dýchá, nebezpečí nehrozí.“ A mozek zareaguje. Ale pozor, zbavovat se úplně adrenalinu není dobré, protože adrenalin je naším hnacím motorem … 

Říkáte, že se nebojíte objevovat nová prostředí, ale je spousta lidí, kteří vystupovat z podstaty nechtějí, jakkoli si projev vyzkoušeli a „nanečisto“ jim jde. Jak potom to „naostro“ zvládnout? Umíte v takové situaci poradit? 

Máte pravdu, že na kurzu můžu vytvořit na den, dva bezpečný ostrůvek nebo oázu, kde se vám bude dobře dýchat a „vykvetete“ v rétorice. A pak se vrátíte zpátky do svého prostředí … nicméně, protože je to kurz intenzivní, dávám na konci takových jedenáct bodů, o které se pak lidé mohou opřít. 

Máte i osobní zkušenost s panikou a trémou před vystoupením? 

No jéje. A pamatuji si to dodnes. Začínala jsem moderovat v jednadvaceti. Mluvila jsem už v té době velmi dobře anglicky a měla jsem moderovat otevření domu OSN. A organizátoři mi „zapomněli říct“, že nezaplatili překladatelku a že budu nejen moderovat celý večer, ale i tlumočit projev tajemníka. To jsem se dozvěděla deset minut před začátkem celé akce, mé první velké. A ten adrenalin, který se mi nahrnul do hlavy, co všechno jsem za těch 10 minut vlastně do sebe musela nabrat …  dodnes si pamatuji na ten obrovský stres.  Když to celé skončilo, a dopadlo to dobře, tak jsem v podpatcích vykráčela před nově otevřenou budovu, otevřela poklop od popelnice a normálně blinkala jako Alík. Takže si tento stav nejen dovedu představit, ale dodnes živě pamatuji. 

A je to zkušenost přenositelná nebo si svoje „poprvé“ musíme každý zažít?  

Musíme si ho zažít. Jednou se Vám „to“ stane. Každému. Ale jenom jednou! Mně se to stalo poprvé. Poprvé jsem moderovala a měla všechno napsané, i úvodní oslovení „Dámy a pánové“.  Večer jsem pak moderovala další akci a díky tomu, že jsem měla svou řeč naučenou nazpaměť, tak jsem byla klidná. A to je i moje rada: Když začínáme, je dobré se začátek a konec projevu jednoduše naučit nazpaměť. Mozek má takový spínač a když ho spustíte, tak paměť už ví, kudy se jede. Později si můžete něco podle situace upravit, přidat, ale začátek a konec je dobré umět nazpaměť. A opakovat si:  na kurzu si každý vyzkouší, že když si své prezentace projede pětkrát, už nedělá chyby. 

Takže i v rétorice platí: Dodržuj řád a řád tě podrží? 

Ano. Představte si to jako cvičení. Taky nemůžete zvednout benchpress naráz. To uděláte a můžete si něco urvat. Ale když cvičíte, tak to zvednete. Obojí je o opakování. 

Pojďme k osobnosti mluvčího: je velký rozdíl mezi tím, jestli jsem náturou spíš extrovert nebo introvert?  

Je a nesmírný. Nicméně, nezpochybnitelné je, že pokud chcete dobře mluvit, je třeba, abyste měl rád lidi a těšil se na svou řeč.  Jestli máte nadšení pro věc, kterou děláte, a baví vás, to Vám prostě kouká z očí. Je mnoho lidí, kteří svou energii šetří. Rozumím tomu, jakkoliv já toho nejsem schopná. Pokud však chcete zaujmout, je důležité se nejen připravit, ale mluvit tak, abyste si to i vy užili. Aby Vás bavilo se poslouchat. Protože když si připravíte projev, na který se těšíte, je z vás nadšené i publikum. A i trému zvládnete líp. Pokud nadšený nejste, pak nadšení předstírejte! 

Lze být nadšený z prezentování špatné zprávy?  

Použijte příběh. Pomozte si metaforou. I tvrdá data se dají zamontovat do příběhu. I fakt, že jste v červených číslech jsme dnes vymysleli tak, že jsme to přirovnali k fotbalovému zápasu v roce 2004, kdy jsme sice jako tým prohráli, nicméně jsme do toho dali všechno! Jsme teď sice ve firmě v červených číslech, ale to neznamená, že jsme na to kašlali, že jsme neudělali maximum … a pak už dál rozvíjíte příběh.  Metoda přirovnání nebo metafor v prezentacích skvěle funguje a mě osobně velice těší. Hlavně v technických oborech. 

Umím si to představit v situaci, kdy hovořím jako šéfka ke svému týmu nebo ke kolegům. Ve firmách se často stává, že prezentuji něco před svými šéfy a tohle prostředí není vždycky přátelské. Jsou na to nějaké dobré metody?  

Musíte být stručná. Pokud jste žena v mužském prostředí, tak já bych tam příměr s fotbalem dala okamžitě. Možná aktualizovaný. Načetla bych si výsledky víkendových zápasů a přirovnala bych to. Nepotřebujete dlouhý příběh, ale stručné, jasné přirovnání. A to stačí. Ono Vám to pak připraví „měkčí dopad“: 

Když musím prezentovat negativní zprávy před svým šéfem nebo v prostředí, o kterém vím, že pro mě nebude pozitivně naladěno, jak nepřestat myslet na ta základní pravidla, abych alespoň to špatné odprezentovala dobře? 

Pokud bych byla já v takové situaci, tak si uvědomím jednu věc: Nejde o život!

Je zásadní nedělat problém větší, než je! A už tím získáte lehkost. Pak si pojmenujete cíl sdělení, čeho chcete dosáhnout a jaké zvolíte prostředky. Vím, že teď mluvím velmi obecně: musela bych vědět konkrétně, co potřebujete říct, čím to chcete obhájit a jaké máte důvody. Nejdřív musíte prostě vždycky znát obsah a pak hledejte dobrou formu. Nicméně, na začátku opravdu vždycky stojí to základní: Když nejde o život, o nic nejde.    

Za poslední rok a půl častěji komunikujeme online a ztrácí se neverbální komunikace. Vy jste před chvílí mluvila o jiskře v oku, ono tou obrazovkou často mizí. Máte nějaký návod na to, jak i skrz obrazovku zaujmout?  

Červenou rtěnku! … dělám si legraci … Myslím, že jiskru v oku monitor nevymaže, jestli někdo energii má nebo nemá, a to vidíte i ve filmu či v televizi, na to monitor nemá takový vliv. Ale chápu, že někomu nemusí být tento způsob online komunikace úplně příjemný. 

Říká se, že na divadle se musí trošku přidat, ve filmu a na kameru zase ubrat … když srovnáte projev naživo a online, tak byste spíš doporučila ubrat nebo přidat? 

Záleží na tématu a na osobnosti mluvčího. Online umí být zrádný a když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Máte člověka, kterému nesluší, když dělá velká gesta, a pak mluvčího, který ta velká gesta vyloženě potřebuje k tomu, abyste ho vůbec vnímala. Obecné rady neplatí, někdo se musí umenšit někdo naopak zvětšit. A to je právě to individuální, na co nelze dát obecný návod k použití.  

Když člověka na svém kurzu vidíte, za jak dlouho poznáte, co mu pomůže?

Na začátku zadám všem téma, za deset minut ho klienti zpracují a potom jeden po druhém na kameru a pro nás jako publikum musí zpracované téma představit,  prezentovat. Já je v tom nenechám úplně plavat, dám jim nějaké pomůcky a návody, ale určitě se hned na úvod kurzu všichni ponoří někam, kde to úplně neznají. A na základě toho se dozvím, jak se prezentují a co považují za dostatečné. Řekla bych, že za pět minut projevu poznám, jak pomoct a kudy se zlepšit. 

Řada lidí si svůj první projev celý napíše. Je rozdíl mezi mluveným a psaným projevem? Proč je „blbě“, když svůj projev čtu? 

Není „blbě“, když svůj projev čtete. Důležité je jak! Musíte si ho nacvičit, přečíst několikrát nahlas. To je filtr, který vám odstraní zrno od plev. Pokud si čtete projev poněkolikáté a zamotáváte se a jste zdlouhaví,tak publikum neoslovíte. Ideální mluvený projev má svá pravidla: oslnivý překvapivý úvod, pravidlo tří, maximálně pěti myšlenek a metafory, příběhy, aforismy … cokoliv, co přiblíží i vysoce odborné téma lidem, kteří odborníky nejsou. To bylo mimochodem velice důležité v době covidu. U lidí komunikačně vítězil ten, komu lidé rozuměli. Kdo byl schopen medicínské pojmy, co je to spike protein a jakým způsobem se viry chovají, převést do běžného jazyka. Jak něco složitého, odborného funguje, je vhodné vysvětlit přes příběh, který se týká oblasti, která je nám všem blízká, pochopitelná. A i to se učíme na kurzu.

Stalo se vám, že jste našli metaforu nebo nějaký jiný způsob vysvětlení, který byl pro publikum pochopitelnější, ale respondent zareagoval, že tohle zjednodušení nemůže použít, protože to neprojde u odborné veřejnosti? 

Proto je nesmírně důležité vědět, ke komu mluvíte! Je to přednější než co a jak říkáte. Musíte definovat, ke komu hovoříte a podle toho pak mluvený projev nebo prezentaci stavíte. Samozřejmě nebudete vymýšlet přirovnání ke každodennímu životu na odborném kongresu, kde se můžete bavit v datech.  

Jsme v „horké“ fázi kampaně před parlamentními volbami. Uměla byste oznámkovat známé politiky z rétorického hlediska, bez ohledu na to, co říkají? 

Já bych je neznámkovala, spíš bych se na to podívala ze širšího úhlu pohledu. Rétorika a politika jdou ruku v ruce. A pokud jste dobrým rétorem, navíc chytrým, s nějakým historickým přehledem a máte argumenty a postřeh, tak samozřejmě získáváte body. Tak to je. Já ale také sleduji, jestli politici nejsou jenom lidé, kteří mnoho mluví a nic nevysloví. Pamatuji si nejmenovaného politika ČSSD, který byl nevýrazným a zůstal nevýrazným, přestože plynule, jemně a kultivovaně hovořil. Ale vy jste se od něj nedozvěděli vůbec nic. Ta hladká plynulost, taková někdy možná až hadí, je velice nevýhodná. V duelech vítězí ten, kdo je razantní, jasný, stručný, třebaže občas špatně skloňuje. Působí rozhodně jako muž, o kterého se můžete opřít. On ten dojem může jenom vyvolávat, to už je na druhou, ale v politické kampani působíte na první signální soustavu. 

Mezi skvělé rétory patří američtí politici, některé jejich projevy jsou pověstné. Čím to, jak se říká, že v Americe umí lidé lépe mluvit a sebeprezentovat se a v Evropě zase více víme, o čem mluvit? 

Je to individuální věc. A je to i o tradici: V Americe je tradice, že politik výborně mluví. Jsou tam rozsáhlé rétorické školy a směry. Oni se skutečně věnují mluvenému projevu od střední školy. Mají povinně předmět „drama“. Nikoliv ve smyslu „jdeme hrát divadlo“, ale „jdeme se učit prezentovat“. České školství nic takového nemá a myslím, že je to chyba. Pokud nejste extrovertní povaha anebo nemáte rodiče, kteří se mluvením živí, mluvčím třídy asi nebudete. Pokud jste IT zaměřený chlapec, tak se váš svět zhruba od 13ti let vyskytuje v online formě. A máte zaděláno na problém. Vidím to. Nejčastějšími frekventanty mých rétorických kurzů jsou mladí kluci, skvělí IT inženýři, kteří skutečně mluvené slovo nerozvíjeli, protože nemuseli a nikdo je k tomu netlačil. Ani škola, ani okolnosti, ani jejich životní styl. 

Takže byste byla za, aby rétorika byla součástí výuky už na základní škole?  

Rozhodně. Myslím, že finanční gramotnost a rétorické dovednosti by měly být součástí osnov minimálně od posledního ročníku na základní škole a určitě jako povinný předmět od prvního ročníku středních škol.  

Ono se to bude později hodit …

Nesmírně … nejen v kariéře, ale i v běžném životě. Minimálně několikrát za život se dostanete do situace, ať už jste třeba svědek na svatbě nebo máte promluvit při nějaké rodinné příležitost, víte, jak sbalit holku aby to fungovalo … 

… to taky učíte na kurzech? 

Jednou přišel mladý počítačový génius na kurz rétorických dovedností, že neumí mluvit, nikdy to nepotřeboval a teď to potřebuje, aby věděl, jak má sbalit holku. To byla taková paráda! 

A povedlo se? 

Povedlo. Kurz byl tehdy dvoudenní a na konci odcházel mladík nabitý vědomostmi. Pak mi napsal email, že se to povedlo. Vážně jsem chtěla vědět, jak to dopadlo. Normálně zpětnou vazbu nevyžaduji, ale tady jsem si o ní osobně řekla … 

Kdy vám osobně došla slova? 

Stalo se to. Když moderuji nebo hovořím o něčem, co se mně osobně dotýká, a přijde dojetí, tak se férově přiznám, omluvím se a předám slovo dalšímu.  Myslím si, že tady je upřímnost na místě. Nedávno mě poprosil kamarád, abych promluvila na pohřbu jeho partnera, který náhle zemřel. A já už vím, že to nemůžu dělat. Že v okamžiku, kdy mám navázaný blízký vztah s člověkem, který není mezi námi, tak se můžu stokrát připravit, ale dojetí mě nakonec přemůže. Ale, a to jsem nedávno učila i našeho instalatéra, dá se i na takovou rodinou situaci připravit. Tvrdil mi, že on žádné rétorické kurzy nepotřebuje, tak se ho ptám, zda, když příští týden vdává dceru, má připravený svatební projev tatínka. A on, že to není třeba. Nakonec si ho připravil a volal mi, že když si ho četl, rozbrečel se u druhé věty a co s tím má dělat. Tak jsem mu poradila, aby si ten projev řekl nahlas aspoň třicetkrát, že si zvykne. Nakonec to dal a zvládl to skvěle a bez slz! A po svatbě volal a říkal, že to stačilo dvacetkrát. Tak myslím, že to je celkem užitečný tip, jak se nedojímat. Prostě si opakovat a opakovat, až si na dojetí zvyknete a dáte to! 

Díky za užitečné tipy i za povídání o rétorice a těším se na některém z vašich kurzů.