Top vision

Podcast Lead and Learn #25 - Daniel Gamrot

 

V dnešním podcastu Lead and Learn vítám Daniela Gamrota, který se už více než dvanáct let věnuje osobní produktivitě a time managementu. Na školeních s lidmi prochází a prakticky zkouší postupy pro lepší rozhodování, soustředění, práci s energií nebo třeba efektivní online komunikaci. Učí nás, abychom stíhali důležité věci a úkoly včas a v potřebné kvalitě. Za rok v covidu ušel dlouhou cestu z offline do online. On ani jeho školení nejsou zdaleka stejná jako před rokem. Navíc se umí o své zkušenosti podělit a pomoci tak řadě lidí nedělat další chyby. Jestli Vám dělá problém zorganizovat se, určit si priority a dodržet je anebo plánovat, dnes určitě poslouchejte. Pokaždé, když se kolem nás prožene něco velkého a my jsme v nejistotě, potřebujeme zapnout, zapojit vnitřní sílu a přenést se přes takové období. Jak ji neztratit …  i o tom bude dnes řeč. Dobrý den, Dane.
 
Co jste se naučil ve škole a používáte do teď? 


To, že se spousta věcí může ze dne na den nebo z roku na rok změnit a že je třeba se umět adaptovat na nové podmínky.


Jaké jsou vaše vzory a proč? 


Lidi, kteří jsou dobří ve svých typických disciplínách. Pohybové vzorce. Hezkým vzorem je můj tříletý syn, od kterého se učím spoustu pohybů, které jsem zapomněl. 


Čím byste byl, kdybyste nebyl tím, čím jste? 


Myslím, že surikata. To je oblíbené zvířátko mého syna, které si chce pohladit. Zatím se mu to nepovedlo a byl bych moc rád, kdyby se mu to podařilo aspoň jednou v životě.


Čím myslíte, že můžete být inspirativní pro své pracovní okolí? 


Ve chvíli, kdy si člověk připraví dobrou strategii, vizi, záměr a jde si za tím, tak se může přiblížit svým cílům … to mi říkají lidé, že u mě vidí a že se dokážu poprat s překážkami, které se mi staví do cesty.


Když klopýtnete, o jaké moudro či osobní zkušenost se můžete opřít?


Beru život jako řadu překážek, na které je potřeba natrénovat. A i když natrénováno mám, tak se o ně prostě občas přerazím. Bez toho se ale neposouvám dál. Každý růst je spojený s klopýtáním.


Čím pro vás je osobně i pracovně vzdělávání, učení a rozvoj? 
Neuvěřitelně důležitá součást života. Vzdělávání a rozvoj vám umožní, že se můžete věnovat v životě věcem, které jsou pro vás v zóně snů. Protože do té zóny snů patří i věci, ke kterým máte talent, jste na ně dobrá, máte k nim předpoklady, dovednosti, vlastnosti, zároveň jim dodáváte přidanou hodnotu. A rozvoj a vzdělávání je nedílnou součástí práce na tom být téměř neustále v zóně snů.

 

Čím byl Daniel Gamrot, než se stal trenérem osobní produktivity, tedy tím, čím vás všichni vlastně dnes známe?  

Zhruba do 27 let jsem dělal v projektovém řízení v IT, čtyři roky jsem byl konzultantem pro projektový management, rok jsem dělal podporu na service desku. Takže úplně jiná práce. Ještě předtím to byla vysoká škola a brigády spojené s vývojem softwaru, protože jsem měl zaměření právě na informační systémy a IT. A taky jsem balil salámy v Hypernově. 

Kdy jste se stal subjektem vlastního zkoumání a vzdělávání? 

Když pominu odpověď, že od útlého věku, protože si myslím, že se vzděláváme od narození, tak vědomé vzdělávání v dospělosti přišlo asi v době, kdy jsem absolutně přestal stíhat. Začal jsem pracovat patnáct, šestnáct hodin denně a můj nejlepší nápad, abych stíhat začal, bylo vzít si spacák do kanceláře. K tomu naštěstí nedošlo. Byl jsem šíleně přepálený a myslel jsem si, že dobrý manažer má pracovat usilovně pořád a neustále. Že dovolená je slabost, že odpočinek je slabost… Tehdy jsem se začal zajímat o metody produktivity a time managementu, jak funguje mozek a tělo, jak funguje psychosomatika a další věci. To už, myslím, začalo být hodně vědomé. A začal jsem si vybírat, v jaké oblasti se budu rozvíjet.


Není období po vysoké škole typické právě tím, že všichni pracují 12 až 16 hodin denně, jsou plní energie, šťastní, vlastně je to i naplňuje? Kde byl problém u vás? Proč jste si řekl: Já takhle dál jít nechci! Protože řadě ostatním z nás ta rychlost vydrží osm, deset let a pak tak přirozeně zvolníme … Ale mám pocit, že u vás ten řez byl rychlejší.  

Je zajímavé, že to tak vnímáte. Já měl velkou výhodu, že jsem měl důslednou partnerku, dnes svou ženu, která mě na to upozornila. Dala mi to opravdu důrazně najevo. Ptala se třeba, nad čím přemýšlím, když ve dvě ráno koukám do stropu a nemůžu usnout. To byl výrazný signál. Myslím, že je dobré a důležité vybírat si kolem sebe lidi, kteří nás na podobné věci umí upozornit. Mohou to být životní partneři, přátelé, kolegové, to je vlastně fuk.


Zdá se, že to, co říkáte, i žijete. Pavel Minář o vás říká, že máte neuvěřitelně propojený osobní a pracovní život v rovnováze. To jistě vyžaduje i zorganizovanost druhé strany.  Jak se Vám daří doma být dobrý tým?  

Myslím, že se výborně doplňujeme.  Máme oba schopnosti úplně jiného charakteru. Žena je zorganizovaná proto, že to neustále vnímá u mě, sama se snaží fungovat spíš v trošku jiné rovině než já. Já jsem disciplinovaný, hodně na ty akční kroky, ona je víc vizionářská, víc vztahová a sociální. Já jsem zase trošku antisociální, takže jo …  vlastně se výborně doplňujeme v mnoha věcech a i proto nám to dobře funguje 10 let, co jsme spolu. 


Loňský rok v covidu byl pro všechny velmi komplikovaný, čím jste prošel, jak pracovně tak osobně? 

Já to spojím dohromady. Pořád máme přece jednu hlavu, dvě ruce, dvě nohy a k dispozici 24 hodin každý den a je jen otázka, jak to rozdělíme.  Začnu od lock downu v březnu 2020, to byl významný milník pro mnohé z nás, ať už negativní nebo pozitivní.  Vracel jsem se tehdy po dvou, třech měsících ze zahraničí, kde jsem pracoval a byl hodně s rodinou. Nedělal jsem výkonnou práci, za kterou dostávám zaplaceno. Připravoval jsem nové tréninkové programy, psal články a pracoval na knize. A těšil jsem se, až začnu školit. Měl jsem domluvená školení do konce června, zhruba na nějaké tři měsíce. A to se ze dne na den úplně změnilo. Naprostá většina klientů se ozvala, že školení ruší, protože nevědí, co bude, ať už ekonomicky nebo z hlediska covidu.  


A jaká byla vaše reakce? 

První týden jsem ležel na gauči a přemýšlel, co budu dělat. Jestli budu moct aspoň smažit „hambáče“ někde v bistru, protože moje práce pravděpodobně končí… takový můj klasický model: když se objeví překážka, začnu panikařit. Naštěstí mám oporu, svou partnerku a nejbližší kamarády, takže se z toho vždy celkem rychle „vykopu“. A tak hned druhý týden jsem začal pracovat na adaptaci. Přemýšlel jsem, co změnit, abych práci, kterou dělám rád a myslím, že dobře, dokázal dělat na dálku a i v delším horizontu než do konce května. Podařilo se mi vykomunikovat s klienty a spolupracovníky, že dokážu vzdělávací programy dělat i na dálku. Což jsem začal realizovat, první dva až tři měsíce. Pak jsem zjistil, že to stojí za houby, protože kvalita byla mizerná. Začal jsem přemýšlet, jak věci dělat lépe. Takže ta adaptace probíhala hodně postupně…  


Dnes vysílám ze studia, naučil jsem se školit online, naučil jsem se pracovat s hlasem, s dynamikou, s interaktivními prvky, se zapojováním publika, naučil jsem se ovládat techniku na třech monitorech poslepu jenom přes klávesové zkratky, pochopil jsem, jakým způsobem funguje skupina lidí, když jsou v online prostředí, a to nejen na školení, ale taky čtyři hodiny před a třeba dvě hodiny po něm, že to není jejich jediný kontakt s digitálním světem a že třeba u počítače sedí deset, dvanáct hodin denně a že pravděpodobně online školení pro ně nebude nic, co by vyhledávali rádi, protože už mají vykoukaný pixely v monitoru…  Myslím, že jsem se naučil dodávat přidanou hodnotu skrze online. Získal jsem know-how, vědomosti a osobní zkušenost, něco jsem nasál od lidí, z článků a videí a z nějaké vlastní zpětné vazby a to předávám dál.


Mluvíte o předávání zkušenosti.  Vy jste se naučil, a to je unikátní, předávat online i energii. Jak se vám to povedlo? Co je nejdůležitější, aby online školení bylo takové, že si z něj věci zapamatuji a ještě si řeknu: Dane, za týden se ráda s vámi uvidím znovu … 

V prvé řadě platí, že pokud v onlinu chcete zaujmout, musíte být do jisté míry herec a umět přehrávat. Protože kamera zachytí jen to, že jste statičtí a vlastně nic neděláte. Absencí pohybu se dynamika prezentace tlumí. Takže když chci publikum oslovit, chci s ním navázat kontakt, tak lidi musí vidět, co se děje i jinde než na úrovni hlavy. Nikdo nevydrží půl hodiny koukat jen na mluvící hlavu. Dnes je těch mluvících hlav hrozně moc. Takže je třeba vzít notebook, mobilní telefon nebo z čeho vysílám, dát si ho prostě tak, aby člověk viděl i gesta rukou, aby věděl, že se prostě hýbu. Když děláme školení virtuální komunikace, říkám klientům: Přemýšlejte o tom tak, že každý člověk vidí na třech online mítinzích denně zhruba 35 lidí, kteří mají jenom hlavu a někteří ani to ne (když si nezapnou kameru).  A my chceme vidět i ruce, gesta. Nebojte se přehrávat. Ve virtuálním prostředí je důležité, aby lidi cítili energii, viděli, že se na druhé straně fakt něco děje. Tohle je možná jedna z překážek, kterou lidi často nedokážou pokořit. Protože nechtějí přehrávat, odvykládají to svoje a hledají si ty zkratky. Myslím, že přehrávání, přenos energie, je strašně důležitý prvek v online.


Vám se to povedlo.  Můžete dnes říct, že online školení a prezenční školení je pro vás osobně na stejné kvalitativní úrovni?  

Já si dokonce myslím, že v online jsem lepší. Je to dáno i technickou znalostí, jsem schopný pracovat s technikou, kamerou, zvukem. Je to i tím, že jsem investoval do vybavení studia řádově dvacet, dvacet pět tisíc korun, což se projeví právě na výstupu: jak vás lidi vidí, slyší, v jakém jste bezpečném prostředí.  Obraz z profi kamery vypadá samozřejmě úplně jinak, než když koukáte na lidi z notebooku.  Myslím, že v online jsem lepší, protože jsem do něj investoval strašně moc pozornosti a energie.  Upřímně, mnohem víc než do offline školení. 


U vás vidím ještě jeden posun: řada lidí si dala v minulém roce za cíl naučit se používat digitální nástroje. Ve vašem případě se stala znalost digitálních nástrojů nikoliv cílem, ale prostředkem, jak být rychlejší, lepší, efektivnější, například v komunikaci. Že vám se to povedlo otočit a že k takovému typu poznání bychom měli směřovat i my ostatní. 

Určitě. Je třeba pochopit ten nástroj a využít jeho schopnost k zjednodušení si práce, vyšší vlastní efektivitě, předávání zkušeností nebo podpoře lidí na druhé straně. 


Řadu zkušeností sdílíte. Máte svůj blog, máte svoje stránky a věci, na které jste sám musel přicházet relativně dlouhou dobu, popisujete. Proč? Je to terapie, touha sdílet, pomáhat, učit? 

Důvodem historicky prvního příspěvku na blogu byla chuť se zviditelnit. Jít bezpečně mezi lidi. Protože blog je bezpečná platforma. Když si založíte blog a napíšete článek a dvacet lidí vám ho „zhejtuje“, tak ho můžete stáhnout, smazat. To jsem si uvědomil asi po pěti letech, když jsem natočil své první video a dodnes ho nemůžu stáhnout z internetu … Takže na začátku byla touha zviditelnit se, protože jsem vždycky chtěl dělat věci, které dělá málo lidí a chtěl jsem je dělat dobře. A následně se z toho stal vlastně kanál. Psaní mě baví. Nebaví mě ten proces, ale baví mě výsledek a to, co se stane potom. Psaním formuluji myšlenky, měním i pohled na nějaké věci, třeba tak, že někdo okomentuje můj text. Takže je to takový proces učení se přirozenou cestou. Později se z toho stala – možná ani ne terapie, spíš - chuť „vysypat“ myšlenky, nenechat je v šuplíku a vyvěsit je na internet. Myslím, že psát do šuplíku je fajn, ale většinou nám nějaký jen malý strach brání poslat tu věc ven. Stejně jako lidi fotí profi fotky, ale bojí se zkusit je prodat … s psaním je to myslím podobné. 


A vy se nebojíte chodit s kůží na trh? 

Ne, no. 


A jaký máte recept, když se někomu nelíbíte? 

Myslím, že spoustě lidí se nelíbím. Mám teorii, že každý z nás má svůj vnitřní svět, který si řeší z 99,99%  sám a že jen malý, ani ne procento velký, je zájem o zbytek světa. A že spousta lidí řeší hodně věcí ve své hlavě a je jim většinou úplně jedno, co si myslí nebo dělá někdo jiný. A já to tak beru. Pak je samozřejmě ta skupina lidí, kteří se rádi na cokoliv ozývají, obzvláště v době internetu velmi hrdinně píšou s anonymní fotkou anebo s avatarem lamy hejtující příspěvek na vaše video, podcast, článek. Podle mě je důležité si tyhle anonymní hrdiny nepouštět do hlavy. Je to složitá disciplína, zvlášť pro empatické lidi. 


Trenérem osobní produktivity jste se nejdřív stal, když jste začal měnit sebe. A kdy jste se stal trenérem pro ostatní? 

Tam není milník. První tréninky jsem začal nabízet před osmi, devíti lety na portálu, kde se konají dodnes veřejné kurzy. Bylo to za pár korun a proto, abych se otestoval, jestli vůbec to chci dělat, jestli na to mám energii a hlavně, jestli to bude lidi zajímat.


To se potvrdilo. Máte nějakou statistiku, kolik lidí prošlo vašimi kurzy? 

I s prezentacemi a konferencemi dohromady přes jedenáct tisíc účastníků.  


Kdo je člověk, kterému můžete posunout jeho horizont, něco ho naučit, někam ho posunout v produktivitě? Máte takovou typickou cílovou skupinu? 

Primárně je to člověk, který chce se svou produktivitou pracovat a vnímá ji podobně jako já. Dnes jsme měli webinář a já se ptal lidí, co je pro ně produktivita. Nejčastěji se objeví to druhé slovo „efektivita“, prostě dělat věci rychleji nebo za kratší čas více věcí, chuť dosahovat stanovených cílů, následovat záměry a vize. Myslím, že produktivita je hodně o svobodě. Svobodě soustředit se na aktivitu, která pro vás důležitá. O schopnosti umožnit si být spontánní, protože právě díky produktivitě jste schopná zareagovat spontánně na nečekanou situaci (třeba ve dvě odpoledne praštit s prací, protože už máte to nejdůležitější hotovo a vyzvednout dítě ze školky a jít si s ním hrát). Díky produktivitě jste schopná ukočírovat takovou tu putující neklidnou mysl (třeba, když se vám při večeři s přáteli hlavou honí neuzavřené pracovní úkoly).  Myslím si, že díky principům osobní produktivity dokážete tyhle věci dostat pod kontrolu.  


Je pro mě důležité, aby lidi, se kterými spolupracuji, tohle vnímali hodně podobně. Když chce člověk jenom „více za kratší čas“, tak říkám: je to v pořádku, ale pojďme se bavit i o tom, jestli ta věc, kterou chcete stihnout rychleji, je důležitá. Produktivita přece není jen o tom, že odbavím sto položek za deset minut, ale i o tom, zda a jak byly důležité.  Stane se, že se někdy na školení potkám s člověkem, který vidí věci jinak. A to se pak nedá nic dělat. Jakmile však produktivitu vnímáme stejně, to znamená chceme se věnovat nejdůležitějším věcem ve správný čas a správným způsobem, tak si padneme do noty. 


A to já jsem myslela, že právě tohle lidi učíte? A co tedy s lidmi, kteří nemají vnímání produktivity sladěné s vaším? 

Ti si najdou na školení taky svoje, v rámci efektivity … Máte několik horizontů, první horizont: pojďme si definovat, co pro vás osobně produktivita je. Někdo chce být rychlejší, jiný chce běhat dlouhé tratě, někdo chce být dobrý projektový manažer, jiný pracovat osm hodin denně. Každý to má nastavené trochu jinak … a já hned poznám, s kým jsem na podobné vlně. Stává se, že lidé přepnou a udělají v průběhu školení ten „mindshift“, mentální posun ve vnímání produktivity a pak je spolupráce super a mnohem jednodušší.


Pojd’me si tedy jednoduše říct: co to je osobní produktivita podle definice Dana Gamrota? 

Svoboda dělat věci, o kterých se vy rozhodnete, že jsou důležité, ať už v kontextu firmy nebo nějaké osobní svobody, ve správný čas. Nevrážet bezhlavě do věcí jenom proto, že se zrovna objevily před vámi. 


Tuhle svobodu si umím představit v soukromí. Ale v kontextu firmy, kde mi priority nastavuje plán, strategie, můj šéf, jak mám mít svobodu a být produktivní zaměstnanec?  

Asi bych se odrazil od známého moudra Viktora Frankla: „Mezi podnětem a reakcí máte prostor, a v něm spočívá naše schopnost zvolit si, jak budeme reagovat. Zde se skrývá potenciál osobního růstu a svobody“.  Jakoukoliv situaci můžete ukočírovat k rozhodnutí, které chcete vy a je důležité doplnit, že je třeba si rozhodnutí umět před sebou potom obhájit.  To znamená, že pokud za vámi přijde nadřízený nebo kolega nebo i člen rodiny (a tam je to někdy horší, protože členy rodiny neradi odmítáme, pokud s nimi máme dobrý vztah), tak pořád máte právo rozhodnout se podle toho, co vy chcete. To je jedna věc. Druhá věc je, a od toho se všechno odráží, že i v zaměstnání, kde máme šéfa, kolegy, projekt, klienty, prostě nějakou zodpovědnost, tak si můžeme připravit podmínky, abychom dělali práci, která nám dává smysl. A měli bychom si o ni umět říct. 


Takže respektujeme dané firemní, vztahové, rodinné mantinely, ale v rámci nich máme velikou dávku svobody pro osobní produktivitu. Dane, vám v produktivitě hodně pomáhají digitální technologie: jak hledáte ty správné? 

V rané fázi své produktivity jsem objevoval spoustu digitálních technologií. Dobrý přehled jsem získal už na vysoké škole a později ve svém zaměstnání. Technologie se za 10 let extrémně posunuly, dnes je těch možností na poli produktivity moc: co se týká poznámek, úkolů, kalendářů, nástrojů, které dokážou automaticky vytvářet emailové šablony.  Prostě těch vychytávek je hromada. Poslední tři roky nejsem ten, který by stíhal a upřímně ani není mým cílem držet krok s tou rychlostí inovací. 


Nemáte prst na tepu doby … 

… nemám a myslím, že to je tak v pořádku. Posunuly se mi priority a hodnoty. Kapacitu, kterou jsem měl na posuzování všech nových nástrojů a jejich aktualizací v sedmadvaceti, jsem přesunul jinam. Dnes proto rád přenechám těm, kteří mají energii a prostor, aby mi doručili výsledky svých testů.  Pro mě jsou hodně inspirativní a důležitá místa, kde jsem schopen během několika málo minut získat informace o tom, co se ve světě digitálních technologií děje. To může být dobře nastavená sociální síť jako je Twitter. Sledujete správné lidi a ti Vám distribuují zkrácený obsah, který si můžete přečíst během pár desítek minut za týden. 


Které digitální nástroje máte vyzkoušené a doporučil byste je pro osobní produktivitu? 

Budu jmenovat, ať jsem konkrétnější: na poli organizace práce nebo aktivit, které děláte, jsou to tři základní skupiny nástrojů. Úkolovníky, tedy místa, kam si dáváte své závazky, termíny a podobně. Mně tu funkci supluje velmi dobře Todoist, multiplatformní aplikace. Druhé místo je pro poznámky nebo textové informace, případně odkladiště souborů PDF a tam hodně pracuji Google nástroji, Google Workspace a nově testuji zajímavou aplikaci Notion. A třetí je kalendář či místo, kde máte s časem svázané události, ať už schůzky nebo rutiny. Já mám den poskládaný hodně z rutin, mám ranní a odpolední rutinu, mezi které vkládám práci. To jsou tři místa z hlediska organizace. Potom doplňkové nástroje: jeden z dobrých kroků pro vyšší produktivitu je naučit se automatizovat věci, které neděláte rádi nebo dobře nebo ani rádi ani dobře. Pokud je nechcete úplně škrtat ze svého programu, můžete využít aplikace: třeba šablony, jako odpovědi na emaily, nástroje, které třídí poštu, pokud vám chodí několik set emailu denně, může to být spousta věci týkající se třeba i chytré domácnosti … spousta a spousta věcí. 


Když si všechno takhle dopředu nastavíte, máte den v blocích, máte přednastavené emaily, umělá inteligence vám vyřizuje poštu a zhasíná … nevytrácí se vám trošku ze života kreativita, náhoda, nečekaná radost?  

Já si naopak myslím, že ji to tam přidává! Já to dělám právě kvůli tomu, aby to tam bylo. Trvám na tom, že tělo má rádo rutiny. Tím, že mám během dne nějaké dvě tři rutiny, o které se opírám (ne vždycky vyjdou, žádný plán nevyjde na 100%, ale jsou důležité), díky tomu, že vím, co dělám v úterý, ve čtvrtek dopoledne a kdy končí můj pracovní den, jsem schopen vypnout a nepřemýšlet nad prací po zbytek svého času. 


Hodně lidí neplánuje, protože to prý nevychází. Možná někdy nevychází, ale pak na práci myslí celý den, myslí na ni před usnutím, po probuzení, i během oběda řeší, co nestihli dopoledne …  Nemám moc rád slovo balanc, ale spojení pracovního a osobního života je přece o tom, věnovat se v danou chvíli svobodně té věci, který jsme se rozhodli věnovat. A je důležité být i duchem přítomný ve chvíli, kdy běžím, kdy si povídám s přáteli nebo s rodinou, kdy syna učím jezdit na kole, užít si to a nepřemýšlet nad tisícem jiných věcí, které v tu chvíli důležité nejsou. A k tomu právě pomáhají rutiny a organizace.


To, co říkáte, zní přece úplně normálně. Proč se takové věci musíme učit? 

Myslím, že ne každý je schopen se adaptovat tak rychle na nové podmínky a myslím, že doba se hrozně rychle mění. 


Je to tedy tou rychlostí a tím, že neumíme si dát věci, povinnosti do „škatulek“, oddělovat si život tak, abychom byli šťastní – produktivní doma a spokojení – produktivní v práci, a že nám potom v životě nastane chaos?  

Myslím, že řada z nás, a do jisté míry to platí i o mně, neumí dobře pracovat s informacemi. Dnes nám je předkládáno tolik informací a návodů nejen na osobní produktivitu, na milion oblastí, do kterých můžeme investovat energii, pozornost a čas. Vybírat si z toho je jako vybírat ze čtyřiceti bílých jogurtů. Když nemáte zkušenost, těžko si vyberete nejlepší. Protože se lidé bojí udělat chybu, tak nezkoušejí nic a zůstávají ve starých kolejích. Možná ta dynamičnost, s jakou se všechno rychle mění, obavy ještě přiživuje. Lidé se bojí vlastně si věci zjednodušovat. Říct si: ok, mám na den třicet úkolů … je to dobře? Je to v pořádku? Tak si vyberu tři a zkusím to jinak. Lidé se bojí zjednodušovat, protože to jednodušší vypadá, že to není správně, ale ono to vlastně je správně. 


I tohle – zase – zní zcela správně a normálně. Proč se to musíme učit? 

Přidaná hodnota mých online tréninků a konzultací je, že nutím lidi se na začátku zastavit. A je to pro ně hrozně divné. Spousta lidí si myslí, že produktivita znamená zrychlit. Tak to není pravda! Nejdřív se musíte zastavit, uvědomit si, čím pro vás je produktivita a co chcete. Kdo sám neví, co chce, tak mnohem víc reaguje na okolí a na věci, které přicházejí zvenku.  Neposlouchá sebe. Podle mě je nejdůležitější krok zastavit se, zjistit, co je pro mě osobní produktivita a co konkrétně chci. Jakmile tohle máme, můžeme začít pracovat.  


Říkáte: „Když se nedaří, soustřeď se na své nástroje.“ Co to přesně znamená?  

Vychází to z konceptu, který popisoval Stephen Covey v knize Sedm návyků skutečně efektivních lidí. Jedním z návyků je ostření pily. Každý z nás má nástroje, které používá v rámci celého dne …


…  je to jinými slovy, když se necítíš, tak se obrať na něco, v čem jsi si jistý, a s tím jdi dál? 

Myslím, že to je ten krok předtím. Že je dobré se o své nástroje dopředu starat, než přijde ta problémová situace. Protože ve chvíli, kdy – jak říká Stephen Covey – řežu strom tupou pilou,  tak už je to blbě. Stojí mě to moc úsilí, energie a času a pokud si nepřipustím, že by bylo lepší pilu nabrousit, tak produktivní nebudu a efektivní už vůbec ne. Právě péče o nástroje znamená dostat do pohody hlavu, tělo, spát, hýbat se, jíst správně, odpočívat, hrát si, relaxovat, přemítat a nebo třeba nic nedělat. Je to důležité, abychom pak správně fungovali v práci, ve vztazích. Jak píše kdosi: lidé potřebují osvěžení. Potřebujeme se osvěžovat, abychom potom dokázali fungovat v oblastech, které jsou pro nás důležité. 


Osvěžení teď po roce v covidu potřebujeme jistě všichni. Jaké budou výzvy v nejbližších měsících pro zaměstnance, manažery, pro pracovní týmy? 

Práce s nejistotou. Stále. Podobně jako vloni máme pocit, že je covid pryč, ale vlastně nevíme nic.  I kdyby se všechno podařilo a vrátilo rádoby do starých kolejí, což se nikdy nevrátí, protože práce bude jiná, chování bude jiné, kolegové budou jiní …  prostě myslím, že se hodně věcí změní.  Teď řeším téma hybridního leadershipu, hybridní komunikace. Jak spojit práci na dálku s prací z kanceláře, jak řídit, vést hybridní týmy na dálku, jak vůbec komunikovat.  Myslím, že hodně důležité téma bude energie a i to osvěžení. Co jsem navnímal, tak právě práce s energií v poslední době hodně ustrnula.  Lidé jsou pohodlní a řada z nich nezměnila způsob pohybu, a když přestali chodit do práce a zavřeli jim tělocvičny, začali přibírat na váze, doma začali jíst šílené blafy, protože je to jednodušší,  začali špatně spát, protože po večerech popíjí více alkoholu … myslím, že tohle téma bude hodně důležité, protože, jak se staráte o své tělo, se nakonec projeví i v hlavě… 


… když Vás poslouchám, jako bych znovu četla Váš blog z listopadu 2020, kdy popisujete sám sebe v podobném, nepříliš komfortním stavu …  co se vám tehdy přihodilo?  

Ano, je to i moje zkušenost. Už jsem se párkrát přistihl v situaci, kdy jsem zjistil, že jsem v trapu, přemýšlím o hloupostech, že místo toho, abych dělal na dalších krocích, ležím na gauči a koukám do stropu … 


… a není důležité si i tohle někdy dovolit?  A nenaplánovat si to …

Určitě. Tohle se nedá naplánovat, ale je důležité to akceptovat. To, že se to stane a že je to v pořádku. Že člověk může být smutný, může být naštvaný, může být ve stresu. Ale ne dlouhodobě! Přišel jsem si na to, že většinou jsem se do takového stavu došel tím, že jsem se vykašlal na své nástroje, jak jsme je popisovali. Že jsem se vykašlal na spánek, protože mi přišlo „děsně cool“ jít spát o půlnoci, vstávat v šest ráno a tvrdit, že stačí šest hodin spánku. Nebo mi přišlo „děsně cool“ zajít si jednou, dvakrát za týden s kamarády na skleničku, což se zase promítlo na mém fyzickém zdraví. Nepoznáte ze dne na den, že se něco mění.  Nepoznáte, že z dlouhodobého hlediska může mít osobní pohoda zásadní vliv na to, jak se cítíte. Pro mě je důležité trávit v osobní pohodě co nejvíc času.  I s ohledem na další generace, i pro výchovu je, myslím, velmi důležité, aby se rodina cítila dobře, aby byla v pohodě, aby uměla pracovat s emocemi, aby uměla pracovat i se špatnými situacemi, které někdy nastávají, ale zároveň právě domácí pohoda je strašně důležitá. Rodina je pro mě nejvyšší hodnota a proto se do ní snažím investovat nejvíc energie.


Mluvili jsme o osobní produktivitě i o tom, jaké nástroje použít, když se třeba úplně nedaří, o co se opřít. Víme už, co učíte druhé na svých seminářích a kurzech. Ale co se budete v nejbližší době učit vy? 

Anglicky prezentovat. To je teď moje aktuální téma. Mám velmi kvalitní angličtinu, ale neužívám si prezentace v anglickém jazyce. A to je škoda, protože v českém jazyce, ačkoliv jsem introvert a vlastně jsem nikdy prezentovat nechtěl, si prezentace většinou užívám. Hovořím o tématech, která jsou pro mě klíčová a věřím jim. A protože je pro mě důležité dělat práci s radostí a nebýt permanentně ve stresu, že spletu nějaké slovíčko, tak teď ladíme s rodilými mluvčími prezentace v anglickém jazyce.


Řekněte, je univerzální návod, jak si užít prezentaci? 

Na to není žádný klíč, prostě pořád opakovat a prezentovat téma, kterému věříte. Hodně lidí si myslí, že s darem prezentovat a ovlivňovat skrze prezentace se někteří narodili. Pravda je taková, že i tohle se dá natrénovat. Řada lidí, kteří jsou dnes považováni za skvělé spíkry nebo lektory, to musela vytrénovat do dokonalosti. Myslím, že jsou důležité dva kroky:  Vyberte si téma, kterému věříte a svou prezentaci pořád opakujte, opakujte, opakujte. 

 

Když učíte osobní produktivitu, radíte svým klientům: Než vyrazíte, tak si určete směr. Kterým směrem je dobré se vydat? 

Alespoň jedním! Je důležité nezůstat dlouho na místě, pokud se chceme někam dostat. Když na začátku definujeme vizi produktivity, pokládám pár jednoduchých otázek. Nejjednodušší z hlediska formulace a nejtěžší z hlediska odpovědi je: „Co chcete?“ Řada lidí ví, co chce, umí to říct, a má jen problém poprat se s okolím na té cestě. Vědí, co chtějí, ale mají spoustu vnějších a vnitřních rozptýlení, které je od jejich směru odtahují: Jiní lidé, technologie, komunikace … tam je ta cesta jednodušší. Horší je, když člověk neví, co chce. Tam pokládám doplňující otázky jako: Co vás baví? V čem jste dobří? A pak to spojme. To je jeden z přístupů, jak poznat, kterým směrem se vydat. Důležité je i férově na začátku zmínit, že to bude těžké, náročné. Pořád budou úkoly, které budete dělat neradi, pořád budou projekty, do kterých se vám moc nebude chtít. A cílem není stoprocentně trávit čas věcmi, které Vám dávají extrémní smysl a děláte je rádi, cílem je se těm 100% přiblížit. 


Když projdu vašim školením, zdá se všechno, co říkáte o produktivitě jasné a logické. Jenže lidé často ty správné, zdravé a logické věci často porušují. Jak vytrvat, abych nebyla perfektní jen na školení, dál si udržela tu dovednost a zároveň si dokázala odpustit chybu? 

První část odpovědi je o produktivitě a nástrojích, které k ní vedou. Každý tvrdí, že „to“ už vyzkoušel, vyzkoušela a nikdy „to“ nefungovalo. A pak zjišťujeme společně, že lidi zkouší věci pořád stejně špatným způsobem. Myslím, že Albert Einstein říkal, že jenom blázen dělá věci pořád stejně a čeká jiný výsledek. Takže je důležité být v kontaktu s lidmi, kteří jsou v dané věci dobří a navrhnou Vám trošku jiné řešení.  Třeba Filip Dřímalka, který byl také hostem vašeho podcastu, říká, že pokud se chcete naučit pracovat dobře s digitálními technologiemi, tak si vezmete někoho, kdo je fakt šílený geek a nechte ho vedle vás sedět a pozorovat Vás při práci. Pak se ho zeptejte, co byste mohli udělat líp a on vám dá sto a jeden konkrétní tip na zlepšení s digitálními technologiemi. Je důležité vybírat si ve svém okolí pro danou disciplínu, dovednost chytřejší lidi než jsem já.  Proto mám kolem sebe lidi, kteří líp běhají, líp prezentují, abych se mohl zeptat. To je jedna vrstva. Ta druhá je, jak to udržet: novou dovednost potřebujete dostat do zvyku. Je těžké pokaždé myslet, soustředit se jen na to, že potřebuji teď zrovna pracovat na nejdůležitějším úkolu, i když se mi nechce. Mé doporučení je vždycky dostat do zvyku věci, které jsou pro vás důležité z hlediska osobní produktivity a nebo osobní spokojenosti. Pro mě osobně to začíná třeba starostí o mé nástroje nebo osvěžením. Prostě jsem dostal do zvyku kvalitní spánek, jídlo, kvalitní pohyb a právě díky té nabyté energii jsem schopen se líp rozhodovat. Na zvyku je fajn, že mi uvolní kapacitu na věci, nad kterými chci a musím přemýšlet. Krásně tu sumarizoval James Clear v Atomových návycích. Předkládá jednoduchý návod, jak dostat do čtyř-krokového modelu jakoukoliv činnost a díky tomu vypěstovat zvyk a vytvořit myelinovou pochvu kolem synapsí, díky které se zvyky a aktivity zautomatizují a nebudeme muset na ně tolik myslet a budeme moci věnovat svou energii, mentální prostor a kapacitu právě těm věcem, na které myslet musíme, protože jsou nové, inovativní, kreativní. A to je podle mě cíl.  A ta třetí vrstva souvisí s tím odpouštěním … tu jsem nezapomněl, ale neznám zatím asi odpoveď. 


Co jsou dnes aktuální témata před vámi jako lektorem? 

Jsou to věci, které ovlivnil poslední rok, virtuální nebo online komunikace. Doplnil jsem portfolio o online školení, jak lépe komunikovat na dálku, primárně přes videohovory a technologie, které videohovory umožňují.  Na firemní úrovni pak online mítinky nebo prezentace, protože řada lidí má dar zaujmout na pódiu, nicméně v tom digitálním prostředím jim to už tolik nefunguje. Také jsme dělali trénink spíkrů, kteří vystupovali nově na online konferencích a bylo třeba natrénovat změny v technické části a v dynamice projevu. A konzultace pro kolegy zaměřené na online školení, z hlediska techniky, facilitace nebo i třeba té dynamiky. 


Dane, mluvíte o sobě jako o trenérovi, přijde mi, že věci, které učíte a které jsme dnes probrali, nejsou úplně nové. Jsou to dovednosti, které bychom všichni správně měli dělat.  Proč je neděláme a proč nás musíte učit? 

Protože je toho hodně. Podle mě nemá každý kapacitu, aby věnoval šest sedm hodin denně po dobu tří týdnů shromažďováním best practices. Podobně, jako já jsem rád, že mi někdo předvybere a ukáže tři nejlepší aplikace na konkrétní použití, tak jsou klienti rádi, když jim někdo vydestiluje to nejlepší know-how a, když to přeženu, v deseti bodech naservíruje to, co má změnit, aby třeba jeho online komunikace byla lepší. Třeba změnit zvuk, pozice kamery, pozadí … pár maličkostí, ale ve výsledku dělají velké věci. Nejsou to nové věci. Ani v té produktivitě ani v té virtuální komunikaci. 

 

 

 

Nový komentář

e-book Odcházejte z práce včas

Odcházejte z práce včas

Pracujte efektivněji, vyhněte se přesčasům a odcházejte z práce včas!

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Jeho používáním s tím souhlasíte.

nahoru