Podcast Lead and Learn #22 - Filip Dřímalka

Hostem podcastu společnosti Top Vison „Lead and learn“ je Filip Dřímalka, uznávaný odborník na digitální transformaci. Je zakladatelem projektu Digiskills.cz, který v rámci EDUA Group učí firmy a lidi nebát se inovací a používat a využívat nové technologie ve svůj prospěch. Filip je neúnavný propagátor změn v oblasti digitalizace. Kromě přednášek, konferencí, rozhovorů a podcastů si můžete přečíst i jeho knihu, HOT: Jak uspět v digitálním světě. Název HOT je zkratka anglických slov „lidé“, organizace“ a „technologie“, tři komponenty, které nejvíc ovlivňují byznys. Filip Dřímalka pomáhá firmám správně nastavit jejich digitální a inovační strategie. On to děla trochu jinak, a i o tom si dnes budeme s Filipem povídat.

Otázky na zahřátí:

Co jste se naučil ve škole a používáte do teď? 

Psát, formulovat myšlenky. Měl jsem na vysoké škole v posledních dvou letech individuální studijní plán a místo zápočtů jsem psal seminární práce. To mě naučilo pracovat s informacemi.

Jaké jsou vaše vzory a proč? 

Tim Ferriss, protože neustále experimentuje a zkouší nové věci. A Richard Branson, protože podniká ve spoustě oblastí, ale hlavně říká, že u práce i u podnikání musí být zábava.

Čím byste byl, kdybyste nebyl tím, čím jste? 

Učitelem nebo právníkem.

Čím myslíte, že můžete být inspirativní pro své pracovní okolí? 

Dokážu vyřešit problémy poměrně kreativně a mám neustále nápady na věci, které jsou pro mé okolí zajímavé. 

Když klopýtnete, o jaké moudro se můžete opřít? 

O to, které mě naučil můj instruktor potápění. Když se člověk dostane do problémů, tak vždycky říkal: „stop, breathe, think“ … zastavit se, nadechnout a pak až teprve myslet.

Čím pro vás je osobně i pracovně je vzdělávání, učení a rozvoj? 

Je to zvědomení toho, jaký člověk může být a hledání cesty, jak být lepší. A to, že si člověk pak v každodenních situacích při sledování filmů, když vidí děti, uvědomuje věci, které dělá dobře, které dělá špatně a které by mohl dělat lépe.  

----------------------

V úvodu jsem řekla, že děláte věci trošku jinak. Jste jeden z lidí, kteří v rámci obchodního kontaktu neplní jen zadání klienta, ale jdou dál a snaží se přijít na to, co by firmy měly chtít, a to jim nabídnout. Jak jste se to naučil?  

Ono je to asi dáno mým osobnostním profilem, což je téma, které přinesla do naší firmy relativně nedávno nová CEO Digiskills Hanka Půlová. Mám profil tvůrce. Opravdu rád tvořím. V oblasti digitalizace a inovací se snažím být tím, kdo stanoví trendy, udává směr. V tom, co děláme, tedy digitální dovednosti a podpora inovativní kultury, opravdu mnoho firem tápe a neví, jak začít. Nechtějí dalších tisíc možností. Chtějí někoho, kdo jim řekne: teď musíte realizovat kroky jedna až pět.  Anglicky se tomu říká „trusted advisor“. Snažíme se tuto roli dělat dobře a být jejich průvodcem na cestě k digitalizaci. 

Co je podle vašeho názoru digitalizace? 

Využívání technologií pro … a za „pro …“ si můžeme dosadit: Pokud je to HR, tak pro zvýšení spokojenosti zaměstnanců, pro lepší onboarding a kvalitnější vzdělávání.  Když je to oddělení sales, tak to může být pro lepší kontakt se zákazníky, automatizaci práce obchodníka …  Věřím, že na téměř každý lidský problém existuje nějaká technologie, která s ním dokáže pomoct. A digitalizace pro mě znamená, že se firmy a lidé naučí technologie objevovat, zavádět a využívat tak, aby jim přinášely prospěch.

Říkáte o sobě, že jste tvůrčí typ, který se učí rychle nové věci a nabízí je potom firmám k implementaci.  Ve velké firmě nejde nic rychle. Jak přibržďujete, umíte zpomalit u klienta? 

Myslím, že se učíme navzájem. Už jsme pochopili, že ve velkých organizací změny nejdou tak rychle. Já mám až trošku špatný pocit, když se nám někdy klienti omlouvají a říkají: „víme, že u nás ty věci trvají…“  A my se snažíme říct, že to je v pohodě, víme, že ve velkých organizacích projekty zkrátka trvají déle. Spoluprací se učíme vzájemně. Zrychlujeme dané organizace a my se zase učíme trpělivosti a přizpůsobujeme se rytmu klienta. Vidíme to i v případě, kdy do firmy, která má pomalejší rigidnější kulturu, nastoupí někdo nový.  Pokud je moc punk, moc divoký, tak tou organizací nepohne. Takže to je třeba ladit. Dnes už lidé z větších firem chtějí být rychlejší, flexibilnější. Spousta HR týmů v těch největších českých firmách, se kterými spolupracujeme, je poměrně rychlá a vlastně vůbec nesplňují tu nálepku „korporátu“.

Jak se díváte na dnešní dobu, která v korporacích propojila dříve tak vzdálená oddělení, jako třeba IT a HR, i jiná?  

To je naprosto úžasné téma, které aktuálně řeším. My se hodně zabýváme adopcí nových nástrojů a u nich není jasně daný vlastník implementace, tedy ten, který má na starosti, že digitální nástroje se začnou správně používat. Takže otázka, kdo je za to zodpovědný, jestli CEO, HR nebo IT je docela klíčová.  Zatím to není téma, které by organizace řešily, ale myslím si, že to bude trend.  Věřím tomu, že budoucnost přinese propojování rolí v práci. Nejen v této rovině. Procesy ve firmách budou řešeny „end to end“. Nebudou oddělení, která budou řešit jen příjem stížností, jen komunikaci se zákazníkem. Budou se propojovat a měnit.  

Spolupráce HR a IT dnes není často úplně ideální, ale ty nejúspěšnější projekty se dějí tak, že právě tato dvě oddělení se spolu baví a společně si vycházejí vstříc. Uvědomí si, že mají stejný cíl a dokáží spolupracovat.  Bohužel někdy IT bývá kritizováno, ale má dneska strašně těžkou úlohu. Musí zvládat všechny technologie, které ve firmách jsou. Každý má počítač, telefon, každý je víceméně bezpečnostním rizikem. Kromě toho jsou často podinvestována, mají technický dluh i různá omezení z mateřských, sesterských firem.  Na druhou stranu je to vždycky o politickém zadání. Pokud je zadání top managementu nebo stakeholderů „chceme být inovativní, budeme povolovat víc nástrojů“, tak IT to udělá. 

Ale od „chceme být inovativní“ k „jsme inovativní“ vede často dlouhá cesta. Tam někde se stává, že firma už si sama neví rady a volá Digiskills … Jak pak ta společná cesta funguje?  

Často tak, že si Digiskills klient objedná na nějakou jednu konkrétní akci, třeba: „chceme inspirovat naše lidi, jak mají lépe využívat počítač, telefon“ nebo „chceme pomoct se strategií, protože si uvědomujeme, že jen s digitálně kompetentními pracovníky budeme umět v tom dnešním světě fungovat“.  My rádi ukazujeme naše know-how na konkrétních věcech. Nejsme klasičtí konzultanti, kteří říkají, co by se mělo teoreticky správně dělat. Už na prvním workshopu opravdu radíme …  Dá se vlastně říct, že naši klienti by si mohli vzít rady z naší první obchodní schůzky a klidně si to udělat sami. Tím, že mluvíme otevřeně, sdílíme naše zkušenosti a radíme od prvního kontaktu, tak nám začnou důvěřovat a postupně se spolupráce rozšiřuje. Musím říct, že v Digiskills máme s našimi klienty v drtivé většině velmi přátelské vztahy. Bereme to spíš jako partnerství, kdy společně vytváříme něco, co klientovi funguje a kde i my se učíme.

Říkáte, že v roce 2025 bude devět z deseti lidí potřebovat ve své práci digitální dovednosti.  Co je cílem?  Abych se nové věci naučila nebo abych je začala používat?  Mám teď na mysli změnové myšlení, které je ve firmě důležité a někdy je fajn, když ho přinese někdo zvenčí.

No já bych teď už řekl deset z deseti. Schopnost dělat věci v praxi je klíčová. A i když některé změnové koncepty rozlišují „knolidge“ a „ability“, to znamená „znám, umím něco“ versus  „jsem schopen to dělat“,  tak myslím, že to je velmi spojené. My s tím v Digiskills pracujeme tak, že se snažíme v rámci vzdělávacích programů to kombinovat. Když ukážeme nějakou funkci, tak si ji příště v rámci nějakého skupinového úkolu lidé vyzkouší ve své praxi. Čím dál víc jdeme do praktického užití. Ale myslím, že ještě důležitější je „digitální myšlení“. To znamená, že si uvědomuji, že existují digitální nástroje skoro na všechno. Když dělám nějaký pracovní úkol, je vysoká pravděpodobnost, že ho mohu dělat efektivněji.  A že mě trošku to digitální myšlení tlačí do objevování, co by mi mohlo v práci pomoct.  

Jak najít ale poměr mezi objevování a prací? Mezi formou a obsahem, aby se mi nestalo, že z touhy po inovaci zapomenu pracovat a jenom pořád hledám, jak rychleji a lépe?  

Existuje už pojem „Shiny Object Syndrom“, kdy lidé vždycky objeví nějakou aplikaci a chtějí ji vyzkoušet a pak objeví další a další aplikaci … to je oblíbená forma prokrastinace. I moje (smích)…  Zkrátka prioritou dne je uvědomit si, co je důležité a na to se umět fokusovat, do toho dát energii.  Technologie nejsou nic jiného než švýcarský nůž, který mi dokáže pomoct něco udělat. Mohu objevovat, mohu neustále něco zjišťovat, ale reálně, pokud se to nepřetaví v nějakou konkrétní práci ve firmách, tak to nemá smysl. 

Myslíte ve firmách, kam Digiskills přichází, i na lidi, kterých je dnes zhruba 60% a kteří technologie ke své práci nepotřebují ani nemohou využít, protože v práci fyzicky musí být? 

Určitě ano. A nejen na lidi, kteří nepotřebují technologie v práci. I na ty, kteří technologie nemají rádi nebo se jich obávají. V našich programech ukazujeme i věci, které lidem mohou pomoci i v soukromí.  Pokud je někdo třeba houbař, tak mu ukazujeme, že jeho telefon umí rozpoznat druh houby, pokud někdo cestuje, ukážeme, jak se dá ušetřit za hotely díky aplikacím. Snažíme se nejdřív každému ukázat, „Co je v tom pro mě“, „What’s in it for me“, základní mantru change managementu, jeho benefit, který technologie přinášejí.  

Důležité je také uvědomit si, že mezi základní digitální dovednosti nepatří jen schopnost pracovat s informacemi, komunikovat a tvořit obsah, ale i třeba digitální bezpečnost. A to už se dostáváme k velmi důležitému tématu. Všichni lidé, i senioři a děti, jsou ohroženi tím, že nerozeznají nebezpečný web, že jim chodí různé řetězové emaily nebo tak zvaný „fishing“, něco, co vypadá jako jejich banka a není to banka… Už nejde jenom o to, jak být produktivní nebo efektivní v práci, ale jak se umět bezpečně orientovat v dnešním digitálním světě.  A v tomto smyslu slova se digitalizace týká opravdu skoro každého. 

Jak se díváte na současný stav státní správy v digitalizaci a inovacích? Zdá se, že většina online prostředí, když se potřebujete spojit se státem, je uživatelsky dost nepřátelských…  

Před několika měsíci jsem publikoval na portálu Hlídač státu, což je mimochodem fantastický počin Michala Bláhy, článek o inovačním divadle. Píšu v něm, že zástupci státu mluví o tom, jak digitalizace funguje, ale každý projekt, který spustí, má problémy. Některé nefungují, některé jsou naprostou katastrofou …  Odpovím paralelou s firmami.  Pokud mám prozákaznicky orientovaného leadera, který chce inovovat, aby firma přinášela nějakou výhodu, chce digitalizovat, aby firma zjednodušila svým lidem a klientům práci, tak se ty věci dít budou.  Pokud leadership tématu inovací a digitalizace vůbec nerozumí a není ani schopný prosadit klíčové systémové změny, jaké se staly například v Estonsku či ve Velké Británii, tak, bohužel, budeme muset počkat. Protože já už nevěřím tomu, že by evolucí šel Český stát digitalizovat.  Musí přijít někdo, kdo bude schopen udělat tak velké reformy, že digitalizace bude hrát jednu z prioritních oblastí. Takže ano, je to katastrofa. A nejde jen o kontakt občanů se státem. Zástupci státu a to neuvěřitelné množství úředníků dělá strašně moc práce zbytečně. Vidíme to nejen ve veřejné správě, vidíme to i třeba ve školství. Vezměme si školy, které přepnuly do online a místo toho, aby vzniklo jedno centrální místo, kde jsi učitel bude brát zadání ve formy videí, formulářů, úkolů a her pro děti a bude s nimi ve třídě diskutovat, tak máme deset tisíc učitelů, kteří každou hodinu, každý rok opakují to stejné o Lucemburcích, Zlaté bule sicilské atd.  A to samé je na úřadech. Desítky tisíc lidí opakují pořád tu stejnou práci a vůbec nevyužívají synergie, které by mohla digitalizace přinést. Stát je bohužel strašně pozadu.

Dá se říct, že stát za poslední rok v digitalizaci pokulhává viditelněji. Vlivem covidu a lockdownů řada soukromých firem přešla na home office a život v online nás všechny mentálně posunul. Máte ještě vůbec práci v Digiskills? 

Naopak! Máme práce víc, než kdy jindy! Protože až teď si začínají firmy uvědomovat, že sice proběhla technologická změna, ale nezměnili se lidé a způsob jejich práce. Umožnili jsme lidem pracovat na dálku, dali jsme jim cloudové nástroje, ale nenaučili jsme je pracovat jinak.  Musím přiznat, že příběhy firem, se kterými spolupracujeme, jsou varováním. Lidé jsou teď neustále online a mají absolutně setřenou hranici mezi prací a soukromím. Pracují od nevidím do nevidím. Místo deseti schůzek mají deset videohovorů, takže jsou energeticky na dně. Bolí je navíc celé tělo, protože celý den sedí na nekvalitních židlích a nehýbají se. Až teď si firmy začínají urgentně uvědomovat, že musí začít lidem snižovat byrokracii a operativu a pomoct inovovat procesy tak, aby lidé opravdu dělali na věcech, které mají přidanou hodnotu.  Jeden člověk nám nedávno nadšeně říkal, že vymyslel fantastický „life hack“, že si dá mezi 12 a 13 hodinou do online kalendáře „busy“ a zvládne si dát oběd a prezentoval nám to jako své vítězství  týdne!  Jiní lidé nám říkají, že zkouší být na dvou mítincích zároveň … 

… pojďme od těch hrozných zkušeností a špatných příkladů k tomu, co je správně. Jak má vypadat pracovní den v online? 

Za mě funguje „time boxing“. To znamená, že si opravdu dobře plánuji sdílený kalendář.  Pokud mám videohovory, tak si je budu dávat dopoledne. Pokud mám nějakou kreativní práci, potřebuji vytvářet nabídky, prezentace, tak ji mám v nějakém dvou, tří hodinovém boxu. Takže první pravidlo: Nepřepínat neustále kontext.  Druhá věc: držím psychohygienu.  Nemám jeden call za druhým, ale zkracuji ho na pětadvacet a padesát minut. Abych měl čas na hygienu, psychohygienu, i dodělat něco a nechodil z jednoho meetingu na druhý pozdě. Za třetí: vést diskuse, nejen operativní, ale strategické a inovační. Co můžeme udělat dnes, abychom měli zítra jednodušší práci? Diskutovat, jak chceme fungovat v budoucnosti.  Než zpracuji daný úkol, zamyslím se, jestli by nešel dělat v našich systémech méně komplikovaně. Nakonec je to o dobrém využívání nástrojů, které mám k dispozici. 

Vy na to máte i svou teorii, kterou jste nazval koncept tři „S“ …

Věřím v systémy. Systém znamená používání nástroje nebo metoda práce. Tím prvním „S“ je naučit se využívat systémy, které mám. Ať už se bavíme o Microsoft 365, Google nebo že si umím nastavit pracovní stůl tak, aby mě nebolela záda. Zkrátka se naučím používat to, co mám dispozici. Druhým „S“ je vylepšovat své systémy. Pravidelně se bavím, diskutuji a sám i přemýšlím. Nechodím do kanceláře, abych pracoval v práci, ale na práci. Když se na to podívám svrchu, snažím se vylepšovat systém práce. Třetí „S“ znamená: jsem lídrem a řídím si i změny systému. Mám osobní odvahu, abych řekl, že odmítám jít na schůzku, nebo pojďme zkusit místo deseti mítinků udělat si dva kratší každý den. Zkrátka zkouším, experimentuji, zavádím změny systému. Pokud tým ve firmě inovuje, to znamená učí se líp pracovat se systémy, které má k dispozici, zlepšuje ty systémy a snaží se je měnit, tak má vyhráno. Netrvá to den, netrvá to týden, ale já věřím v průběžné nikdy nekončící zlepšování. 

Říkáte, že zbytečně děláme spoustu práce. Kolik bychom mohli ušetřit hodin práce ročně, kdybychom inovativní a využili nástrojů digitalizace? 

Některé studie říkají, že až 500 hodin. Já dnes myslím, že daleko víc. Lidé dělají neuvěřitelné množství zbytečných věcí. Často je to tím, že se nezastaví, nezamyslí ...

Když vezmu, že v ročně pracujeme zhruba 2000 hodin, pak 500 je čtvrtina! Co je ta nejzbytečnější věc?  

Já odpovím jedním z principů agility. Klíčové je umění maximalizovat množství nevykonané práce.  Bavme se o tom, co je důležité a co ne. Co má prioritu a co nemá.  

Ve firmách priority určuje šéf. Vy říkáte, že zaměstnanec má být zodpovědný, má si sám určovat priority. To vyžaduje od šéfa, řekla bych, mnohem větší dávku důvěry, než na kterou jsme zvyklí a než je v českém prostředí obvyklé. Umíte učit i šéfy, aby nám zaměstnancům takovou důvěru dali? 

Na začátku se bavíme a zvědomujeme si, jak to v týmu funguje. Myslím, a píšu to i ve své knížce, že jednou z digitálních dovedností lídrů je osobní odvaha. To znamená, že musím šéfovi umět říct ne a musím si to umět obhájit. Druhá věc je, že sám musím přemýšlet nad tím, jak svou práci nadesignovat. Když už po mně chce šéf pošesté nějaký report, tak bych měl vymyslet, jak ten report vygenerovat na tři kliknutí a nedělat ho pokaždé dvě hodiny v excelu. Věřím v extrémní vlastnictví. To, že každý je primárně zodpovědný za to, jak si nadesignuje práci. Šéfa obvykle nemůžu vyměnit, ale můžu ovlivnit svůj přístup.  

Velké šéfy taky školíme ale musím říct, že u těch TOP manažerů, kteří mají určitý způsob práce, si myslím, že to je skoro až nemožné. Spíš tam učíme zavádět nějaké týmové dohody: Když řekneme, že lidé mají mít odvahu, tak šéf ví, co ho čeká a respektuje to, že mu třeba zaměstnanec řekne, promiň, ale mám už naplánovaný den, takže schůzku přesuneme … 

… a musí se na to zvyknout a nevyhodit ho …

Bolí to, ale zvykají si …

Jak nám covid změnil pracovní prostor, vidíme, ale jak se bude měnit pracovní rytmus? Mluví se o rytmu týdne 3:2:2, například. Kam a jak bychom se optimálně měli vracet? 

To je hodně zajímavá otázka. Mně se líbí koncept 4:3, čtyři dny práce a tři dny víkend.  Bavíme se s několika klienty o tom, že by zavedli „no meetings Friday“, což mi připadá jako fantastická výhoda zaměstnavatele. Komu zbyde práce, dodělá ji v pátek, a kdo je produktivní, bude dělat čtyři dny v týdnu. Každá firma si na to musí přijít.  Nejdřív musí ve firmě proběhnout klíčová diskuse, kolik práce bude synchronní a kolik asynchronní, tedy nakolik budu vyžadovaný v kanceláři anebo jestli budu pracovat na úkolech nezávisle na tom, zda ve středu nebo v sobotu.  Druhá věc je, že i lidé si budou moci jinak nadesignovat svou práci.  Já jsem velkým příznivcem outsourcingu. Už dnes vidíme, že ve firmách spolupracují lidé z s kolegy, pak mají dodavatele a pak freelancery. Sám si můžu určit, zda chci být zaměstnaný nebo budu pracovat na projektech. Myslím, že práce na dálku „remote“ velmi podpoří trend mikrooutsorcingu, který já už jsem se snažil před lety propagovat ve spolupráci s naším projektem „easytask“, tedy, že si najmu někoho na pár hodin týdně, jak potřebuji.  Myslím, že teď tomu budou firmy daleko přístupnější.  

Takže bude běžné mít víc zaměstnání? 

Říká se, že dřív měli lidé práci 7 let a v budoucnu bude mít člověk sedm prací najednou.  Spousta lidí přepne do toho módu částečný freelancing nebo se budou objevovat úplně nové formy práce. Myslím, že součástí strategické diskuze v každé firmě by měla být debata o to, jak bude vypadat práce v budoucnu. Určitě víme, že už to nebude „office only“. Teď je to extrém, teď je to „remote first“. Já myslím, že to bude v budoucnu „remote friendly“ a „async friendly“, to znamená, lidé budou daleko více využívat práci na dálku a zároveň budou moct pracovat i asynchronně, pokud se to naučí. 

Když poslouchám, jak se bude svět práce měnit, zase vzpomenu na úřady a přemýšlím, jestli se ta propast nebude zvětšovat. Kudy na digitalizaci a inovace ve státní správě?  

Pojem státní správa nebo veřejná správa je široký. Už dnes vidíme, že jsou úřady, kde se digitalizace daří. Takže možná by fungovalo vytáhnout ty úspěšné lidi na centrální úroveň. Ale obecně, jakékoliv digitalizaci a automatizaci by měla předcházet eliminace, zjednodušení a narovnání. Takže musíme vést diskusi, jaký chceme mít stát. Jestli chceme mít stát štíhlý nebo skandinávský a následně, jak k tomu chceme využívat technologie.  Věřím, že lidé budou chtít online služby. Jsou dnes projekty jako bankovní identita a další, které zrychlí procesy ve veřejné správě. Ale to je na voličích, ti musí zvolit ty, kteří mají technologie jako jednu z priorit. Když se podíváte na online sjezd politické strany, i tam je vidět, jak moc je digitální. Teď nedávno byl jeden volební sjezd a půlka lidí vůbec neuměla zapnout kameru a druhá neuměla otevřít ZIP soubor, tak jak asi zvládnou digitalizaci?  Takže musíme dobře vybírat lidi do státní správy a samosprávy. 

Na druhou stranu, myslíte si, že je správné říkat o lidech, kteří nejsou technologicky na výši, že jsou špatní. Jsou to opravdu v podstatě nějací novodobí analfabeti? 

Určitě nechci, aby to tak vyznělo… možná jenom trošku, abychom lidi chalengovali a postrčili. Znám spoustu lídrů, kteří neovládají technologie dobře. Ale vnímají jejich důležitost. Chtějí se učit a podporují je ve svých týmech, firmách. Vědí, že technologie dokážou lidem pomoci a jsou vlastně takovými propagátory digitalizace, i když sami nejsou digitální. Na druhou stranu: pokud jsou lidé v nějaké firmě s technologiemi velmi pozadu, tak asi nemůžu očekávat, že budou vyrábět dobré digitální produkty, že budou umět realizovat digitální projekty. A to se vracíme k veřejné správě. Pokud lidé, kteří už jsou z generace „digitálních domorodců“, vyrostli s technologiemi, neovládají ani základní věci, tak si říkám spíše, jak vnímají digitalizaci jako prioritu?  Jak budou challengovat své podřízené?  Nejúspěšnější digitální a technologické firmy jsou úspěšné často proto, že je řídí lídři, kteří znají priority: dobré zákaznické zkušenosti, automatizace, využívání technologií a pořád dokola challengují svoje podřízené. Pokud mám leadership, který to neakcentuje,  který tomu nerozumí, tak firma nebude schopná uspět v digitálním světě. Takže nemyslím si, že by zástupci státu měli by digitální experti, ale měli by to téma podporovat. A opravdu, znám spoustu lídrů ve firmách, kteří neumějí s technologiemi pracovat, ale jsou ambasadoři digitalizace.  

Pojďme si říct ale i tu základní obavu: tou první je určitě budget. Je to drahé …

Určitě, ale tam já argumentuji tím, že i digitální transformace může začít aplikací za pár dolarů za měsíc. Spousta technologií je zdarma. Obrovská výhoda dnešní doby je, že firmy mají k dispozici technologie, které předtím měli jenom ti největší a nejbohatší. Dneska, když se podíváme na banku a na malou firmu o dvaceti lidech, obě využívají z 80ti procent stejné technologie. Navíc existuje open-source a tak dál, takže finance nejsou problém … co tam máte dál? 

Nestíhám změny, s počítačem jsem se naučila, co jsem potřebovala, a nevím, proč bych se ty nové věci měla pořád dokola učit … 

To je trošku úkol leadershipu, aby dokázali namotivovat a inspirovat, aby lidé šli po malých krůčcích. Vás to sice nezajímá, ale my v Digiskills vám třeba ukážeme, jak si díky pár malým trikům najednou ušetřit patnáct, dvacet minut denně. A pak vám ukážeme, jak si zjednodušit další věc. A najednou vidíte, že digitalizace není tak těžká a komplikovaná věc a že opravdu malými krůčky si můžete výrazně zkvalitnit život. Můžete se učit nejen od nás, ale i od kolegů, i od dětí. A třeba vás to začne bavit …

Proč bych si měla šetřit dvacet minut v práci, když tam stejně musím být. Nakonec se ještě zjistí, že inovacemi ušetřím hodinu, dvě, tři hodiny, tak bych třeba i mohla přijít o místo ….

To byste asi mohla a můžete i tak, pokud to nebudete dělat … protože brzy přijde daleko větší tlak na to, aby se práce a procesy zautomatizovaly ve velkém.  Dnes se musíme všichni učit, takže bych doporučoval, abyste se spíš učila. A že si ušetříte čas? Nemusíte dělat víc.  Vy si můžete jenom zjednodušit práci tak, abyste nepracovala tak dlouho. To se dneska taky stírá. Pokud jsem na home office a umím si dobře zorganizovat práci, tak vůbec nikde není napsáno že musím sedět osm hodin u počítače. Naopak! Já věřím tomu, že hodinová mzda je trestem za vysokou produktivitu! Řeknu příklad: Jeden vývojář měl dvě nebo tři zaměstnání a outsorcoval svoji práci do Číny a do Indie a on sám skoro nic nedělal … 

… a to je dobře? 

No, oni ho nakonec z jedné práce vyhodili. Ale já bych ho povýšil. To je přeci naprosto geniální! Jak říká Tim Ferriss: „Nejlepší je žít za české koruny, faktury vystavovat dolarech a dodavatelům platit v rupiích.“ Takže pojďme pracovat chytře!  

To asi nemůžou dělat všichni, ale asi rozumím té cestě ... Bavili jsme se o tom, jak budou vypadat kanceláře, pracovní prostředí budoucnosti.  A jaké jsou správné trendy, které ovlivňují, jak se bude pracovat v budoucnu?  

Určitě flexibilní práce, nezávislá na místě a času. To je obrovský trend. Druhý trend bude otázka kanceláří. Jak budou vypadat? Budou mít firmy stále ty velké centrály nebo naopak nějaké lokální huby a využívat toho, že mohou zaměstnávat lidi víceméně kdekoliv? Určitě bude trendem trochu přesun sil z tradičního byznysu do digitálního, s čímž minulý rok obrovský zamával. Spousta firem bude muset hledat nové business modely. Takže nutnost učit se, jak o tom mluvili, teď bude ještě daleko důležitější.  Možná se ale nebavme jen o tom, co se mění, ale i o tom, co se nemění.  Myslím, že vždycky budou úspěšní ti, kteří budou dávat zákazníkovi něco navíc, na které bude spolehnutí, kteří budou přátelští a zákazník s nimi bude mít vztah, kteří budou dodávat kvalitní a nepředraženou službu. A to se nemění. A je úplně jedno, jestli jste skvělým instalatérem, lektorem nebo čímkoliv jiným. Tyto vlastnosti se budou akcentovat. Lidé, kteří jenom chodí do práce odsedět svých osm hodin, budou v obrovské nevýhodě. A v tom vidím příležitost úplně pro každého. 

Virtuální prostředí, digitální svět tvoří lidé a ti ho tvoří podle nějakých vlastních zkušeností a světů, ve kterých všichni spolu žijeme. Takže, když mu chceme porozumět, tak myslím, že to není zas tak těžké… souhlasíte se mnou, že obava je někdy zbytečně přehnaná?  

Naprosto souhlasím. Není čeho se bát. Je tu ještě jedna rovina. Státy s nejvyšší mírou automatizace jako například Singapur, Jižní Korea a tak dál, nemají velkou nezaměstnanost. Naopak tam vznikají úplně nové obory, úplně nová odvětví. Věřím, že automatizace, umělá inteligence a digitalizace přinese, že lidé v budoucnu budou daleko více pracovat ve službách, v péči o další lidi. Jenom se to přeskupí. 

Rád se díváte do budoucnosti? 

Je těžké odhadovat budoucnost, protože my se na ni díváme optikou dneška.  Jako se před sto lety dívala spojovatelka na to, že musí přepojovat a když lidé budou telefonovat víc, tak bude muset víc přepojovat… už víme, že tenhle její svět se totálně změnil. Jenom málo lidí se dokáže dívat na budoucnost pohledem z budoucnosti. Osobně věřím, že investice do technologií vytvářejí větší bohatství a těším se na to, jak bude svět vypadat za pět, deset, dvacet let. Protože to bude pro spoustu lidí nová věc a důležité budou vlastnosti jako přizpůsobivost, adaptabilita, učení se. A kdo si to uvědomí, bude mít vždycky daleko větší šanci na úspěch než ostatní.  

Věříte, že vzděláváním se na budoucnost líp připravíme? Nebo se zeptám jinak, co se mám naučit, abych si takovou budoucnost užila?   

Ono je to vlastně strašně jednoduché. Pokud investuji čas a energii do vzdělávání, do svého rozvoje, učím se novou věc, tak už v průběhu zjišťuji, jak to nové použít ve své praxi.  Kdo se bojí, ať začne něco dělat. Ať se přihlásí na nějaký kurz. Ať zkusí něco nového. I ve firmách nám lidi říkají, že nemají čas se učit. Ale budoucnost je v rukou každého z nás! Stačí chtít, stačí se do toho pustit, stačí investovat část své energie do toho, že se naučím novou věc, že zkusím udělat novou věc a ta budoucnost pak ke mně přijde.  Stačí udělat ten první krok.  Já osobně mám třeba každý rok nějaké své osobní téma, ve kterém se rozvíjím. Minulý rok jsem získal certifikát na change management, letos mám v plánu absolvovat kurz koučinku. A všechny ty věci mi pomáhají a pokládám to za přirozené. Myslím, že kdyby se každý zlepšil za jeden rok v nějaké věci, tak za pět let je to pět nových kompetencí, které se prostě jednou budou hodit. A bude mít daleko větší hodnotu na trhu práce. Jenom to chce chtít a investovat čas. 

To je hodně individuální přístup. Ve firmě potřebujete někoho, kdo tu novou znalost, kompetenci jednotlivců zkoordinuje v rámci týmu. Aby vám tým potom někam neutekl nebo naopak vy jemu … nevnímáte to jako riziko? 

Tak to je riziko vždycky. Na to je vtip: „Co se stane, když investujeme do lidí a oni odejdou?“ A odpověď zní: „No a co se stane, když do nich neinvestujeme a oni zůstanou …“  Ano, tým je klíčové téma dnešního dne: Když se nevidíme s lidmi, jak mám budovat tým?  Jak mám udržet tým pohromadě?  Jak mám poznat, jestli někdo náhodou neodpadá nebo není nešťastný? A i cestou při řešení toho problému je nějaká nová kompetence, nová dovednost, nový způsob, co mohu nasbírat … a i to může být cílem mého vzdělávání. 

Vy jste vystudoval právnickou fakultu, jak se z právníka stane konzultant v oblasti digitálních technologií? Co jste se musel naučit?  Jak jste začínal?  

Já jsem už během studií práv začal pracovat. První rok a půl jsem pracoval v zákaznickém centru společnosti Symbol Technologies a nedělal jsem nic jiného, než poslouchal problémy. Každý telefon, každý email byl problém. A někdy velký problém. Tam jsem se naučil jednak nechat ego za dveřmi a jednak to, že vlastně každý byznys je taková hra, kde zákaznický servis poslouchá stížnosti, sales prodává, marketing vymýšlí … A pak jsem začal dělat sales, pak marketing a potom jsem zjistil, že zhruba každé dva roky mě to přestane bavit a že mi nikdo neřekl, že třeba můžu začít podnikat. Měl jsem nalinkováno, že půjdu základní, střední, vysokou školu a pak někam do práce … Uvědomil jsem si, že je možná lepší podnikat a mít různé klienty, různé to střídat. Ale ať jsem dělal cokoliv, vždycky jsem k tomu využíval technologie. U každého klienta mě bavilo objevovat technologie k tomu, co dělám. Pak jsem si uvědomil, že moje klíčová kompetence není marketing ani sales, ale právě propojování potřeb klientů s technologiemi. Takže plynule jsem přešel … trvalo mi to jenom třeba 10 let, než jsem na to přišel … říká se: „it takes seven years for overnight success“.  Nedávno se mně někdo ptal: Jak se z vás to guru digitalizace? A já říkám, no tak, je to jenom patnáct let práce a dva roky psaní knížky a tak dále … 

… jak se říká, nějakou dobu letíte mimo radary, pod letovou hladinou …

No jasně. Strašně dlouho. Já myslím, že sklízím ty plody až opravdu v posledních pár letech. Říká se, že příležitost spoustu lidí mine, protože je oblečená v montérkách. A je to tak.  Každý vidí to pozlátko a nevidí, že jsem vynášel koš v kanclu, protože jsem tam zbyl poslední a neměli jsme na uklízečku, nebo že jsme třikrát málem zkrachovali, protože jsme měli problémy s cash flow … tady ty věci lidi nevidí. A to se vracíme zase k těm základním dovednostem a kompetencím. Klíčové není to, že jsem expert, ale že vytrvám, že se snažím, že zkrátka udělám něco navíc. Možná, když se dnes bavíme o dovednostech, tak se zamysleme nejprve nad těmi základními a teprve nad ně stavme ty digitální. 

Vy to taky nemáte na webu o tom koši, tak proto to možná nevíme. Máte velkou schopnost osobní sebeprezentace, ať už v rámci Digiskills i ve vašich dalších projektech. Musel jste se to učit nebo je vám to dáno?  

Je to potřeba. Dnešní doba je hodně vizuální.  Je třeba spolupracovat s lidmi, kteří vám udělají hezký vizuál …  Ten digitální svět je náročný.  Já se naštěstí pohybuji spíše v profesních sociálních sítích. Nedokážu si představit být veřejně známá osoba, která musí poslouchat někdy zcestné názory a dostávat neuvěřitelně negativní zprávy. Je potřeba určitě umět odfiltrovat to, co o sobě člověk čte. Schopnost prezentace je obecně důležitá. My Češi ji máme máme trošičku upozaděnou. Když se podíváme do Ameriky, tam je to zase vyhrocené, všichni jsou „great“ a umí se prezentovat. Tady jsme zase málo … Myslím, že je dobré najít zlatou střední cestu. Mně osobně pomohlo naučit se komunikovat, naučit se přednášet, naučit se mluvit o věcech. Komunikace je podle mě strašně podceňovaná. Jednu z věcí, kterou bych doporučil všem rodičům, je kroužek akademického debatování. Pokud ho máte v okolí, tak tam dejte děti. Je to věc, která je v anglosaském světě naprosto normální a já měl to štěstí, že na gymnáziu jsme měli kroužek debatování a byli docela úspěšní. Vyhráli jsme Český pohár a Pohár vítězů pohárů. To mě naučilo nejen komunikovat a argumentovat, ale naučilo mě to vidět svět i očima druhé strany. Protože vy máte nějaké téma, třeba povinné školní uniformy, a jednu debatu máte jako afirmaci a podruhé obhajujete negativní stanovisko. To vás donutí si najít taková ta malá, slepá místa ve vašem světonázoru a ty podpořit argumenty, abyste vybojoval v debatě vítězství. A to je podle mě tak strašně užitečná věc, že kdyby se debatování zavedlo jako povinný předmět, tak by to vyřešilo problém s kritickým myšlením, s fake News, s empatií a se spoustou dalších …

Myslíte, že Vás škola naučila i to, že umíte dnes vysvětlit věci, které jsou relativně technologicky náročné tak, aby je právě i neodborník pochopil?  

Možná právě naopak. Tím, že jsem nestudoval IT, tak dokážu mluvit uživatelsky. Proto i třeba v našich programech zaměřených na digitální ambasadory nemáme lidi z IT. Jsou to lidé nikoliv z IT, ale z byznysu, z jednotlivých oddělení, kteří dokážou mluvit jazykem daného oddělení. Digitální ambasador je mimochodem jednou z nejdůležitějších věcí, na které by měla každá firma pracovat, chce-li být inovativní a efektivně digitalizovat. Ale zpět k otázce:  Praktikovat, praktikovat, praktikovat. Jak se píše v knize Enchantment / Okouzlení od Guye Kawasakiho, dobrou prezentaci musíte udělat padesátkrát nebo stokrát. Moje nejlepší prezentace jsou ty, které opravdu už dělám po třistapadesáté.  A projev, to je taky dovednost, která dá se naučit, když se zapíšete třeba do kurzu storytellingu nebo obyčejné komunikace.  Asi pro to mám nějaký talent, to asi bezpochyby, ať už je to tím, že jsem Blíženec nebo svým osobnostním profilem. Ale myslím, že každý se může v projevu a prezentačních dovednostech zlepšit. 

Co říkáte těm, kteří dnes považují změny za příliš rychle a příliš překotné?  

Asi bych řekl dvě věci: Fakt, že se změny kolem vás dějí tak rychle, vůbec neznamená, že se musíte tak rychle měnit i vy. Nemusíte se nechat strhnout, že všechno musí být digitální, všechno musí být online. Základní věc je, aby si každý našel tu svoji roli. Ale je jasné, že změny jsou rychlé. A ta teze se dá i otočit a lze říct, že už nikdy to nebude tak pomalé, jako dnes. Pokud říkáme, že věci jsou rychlé, tak dnes je ta doba opravdu nejpomalejší. A i proto je nejlepší začít se studiem nové věci, nové dovednosti ať už digitální nebo jiné právě teď. 

Když nejsem úplně inovativní člověk, ať už náturou nebo profesí, a chci začít, chci se učit a přiblížit době, o které říkáte že je dnes nejpomalejší z rychlých, jak mám začít?

Zní to jako klišé, ale nejdůležitější je chtít a něco pro to udělat. Jednou z věcí, co můžu udělat, je zeptat se dětí, jak si můžu zorganizovat lépe pracovní plochu nebo email. Můžu se i přihlásit na kurz ve firmě nebo u nás v Digiskills. A budu ty věci zkoušet. Já věřím v sílu malých kroků, v budování nových návyků. U spousty lidí to není o učení se, ale spíš o odnaučování se, o zbavování návyků: dvacet let jsem používal email a najednou musím začít pracovat v cloudu, v Teamsech a sdílet něco. Nebát se a postupně si budovat nové návyky, to je cesta. A možná i nechat ego za dveřmi. Protože naše nejúspěšnější projekty byly ty, kde CEO seděl na školení Digiskills stejně jako jeho lidé a neustále se ptal: Kde mám stisknout tlačítko? Jak mám udělat to či ono? Všichni jsme v tom společně, společně se učíme a já se nesmím bát říct, že něco neumím a že se něco chci dozvědět víc.  

Takže když jsem lídr firmy a nejsem úplně inovativní, tak to neznamená, že se moje firma tím směrem nemůže vydat, protože důležité je začít a vy mi jako Digiskills pomůžete?  

Rádi pomůžeme. A je to možná ještě lepší. Protože důležitý je zájem. Jestli jako šéf nejsem inovativní, a přesto přináším do firmy digitalizaci, tím dávám ještě lepší zprávu svým lidem: „Mám zájem a učím se to s vámi“. A není to tak, že na jedné straně tvrdím, musíme být inovativní, vy se to naučte, ale já pořád budu chtít ty papíry vytisknout a podepsat a dát do skeneru, namísto toho, abych je podepsal v tabletu …  Autentický zájem a to, že lídr žije, co říká, je nejdůležitější. 

Na závěr se zeptám, mají lidé i radost když se od vás něco nového naučí?

Mají obrovskou radost. Dokonce pak vypráví, jak vyškolili své děti a ukázali jim nějakou vychytávku, kterou se u nás v Digiskills naučili. A to je úplně nejlepší.