Top vision

Podcast Lead and Learn #21 - Veronika Štroblová

 

Otázky na úvod/na zahřátí: 

Co jste se naučila ve škole a používáte do teď?

Naučila jsem se poslouchat, a to používám dodnes.


Jaké jsou Vaše vzory a proč?

Vzorem je pro mě kdokoliv, kdo dělá dobře svoji práci a je ochoten mi o ní vypravovat.


Čím byste byla, kdybyste nebyla tím, čím jste, tedy lektorkou a koučkou? 

Určitě bych chtěla pracovat v jakékoliv profesi, která se týká lidí.


Čím můžete být inspirativní pro své pracovní okolí?

Možná energií …


Když klopýtnete, o jaké moudro či osobní zkušenost se můžete opřít?

Co tě nezabije, to tě posílí. I když o některá klopýtnutí jsem se skutečně neprosila.


Čím je pro vás osobně vzdělávání, učení, rozvoj?

Nedílnou součástí celého našeho života, neumím si život bez něj představit.

 


Poslední dva roky se zabýváte něčím úplně novým, a tím je umělá inteligence v psychologii a diagnostice.  Myslíte si, že právě toto je  budoucnost psychologie? 

Aby to nevyznělo tak, že umělá inteligence nahradí psychologa … to rozhodně nenahradí. Ale určitě se může stát velmi dobrým nástrojem pro psychologickou práci s tím, že to bude skutečně jen nástroj.  Na konci dne, kontaktu, vztahu či terapie bude vždy psycholog. A může si přizvat jako oporu právě umělou inteligenci.


Mám si aplikaci představit tak, že je náhradou za nějaký dotazník a nebo je to něco víc?  

Nikdo z nás pravděpodobně nevyplňuje dotazníky úplně rád, navíc dotazníky o naší osobnosti.  Mnohé z nás to děsí. A pokud s tím máme zkušenost, tak víme, jak to zodpovídání otázek je náročné a mnohdy zdlouhavé. Náhrada za dotazník? Spíš bych řekla opora určité metodiky, kterou psycholog nebo HR může pro své klienty nebo kolegy použít.


Analyzuje člověka,  tým nebo i celou firmu? Co umělá inteligence v psychologii dokáže? 

Přesně to, co jste řekla. Začíná u jednotlivce, popíše široce jeho osobnost, silné a slabé stránky, je schopná pak analyzovat celý tým, je schopná dokonce predikovat emoce u jednotlivců i skupin. Je schopná třeba posoudit k jaké profesi mám blízko. Nepředstavujme si to jako „Jáchyme, hoď ho do stroje“.  Umělá inteligence nebude nikdy chytřejší než vy,  ale možná vám dá přesnější a možná férovější odpovědi o vás samých. Umělá inteligence rozhodně nesoudí. Pracuje s tím, co jí dáte. Pokud spolu my dvě budeme dělat rozhovor a já budu mít špatný den, tak budete ve veliké nevýhodě, protože já prostě nemám náladu.  Tohle umělá inteligence nikdy neudělá. Ta se na vás kouká jako na celek a je fér. To se mi na ní velmi líbí. 


Jakou roli hrajete v projektu?

Vedu tým psychologů, kteří pracují na psychodiagnostice a v podstatě spravujeme obsah aplikace.  Řešíme s týmem IT odborníků, jakým způsobem aplikaci využívat. Protože jestli je tato aplikace v něčem celosvětově první, tak je to právě v propojení psychodiagnostiky a IT světa. Což mě na fascinuje.  


Principem aplikace jsou otázky. Kdo je tvoří? 

Otázky jsou vlastně sofistikované psychotesty. To nejsou otázky, které bychom si nějakým způsobem vymýšleli. Na pozadí skutečně běží psychologické testování.


Co je výsledkem takového testování a co by mělo logicky následovat?

Výsledkem je to, co o firmě chcete vědět. Můžete se podívat, jak vypadá váš pracovní tým, jací lidé v něm jsou, můžete se podívat, jak tým bude reagovat v určitých situacích a můžete si lidi porovnávat mezi sebou. Můžete dokonce změřit, jak by váš tým vypadal v porovnání s tak zvaným „snovým“ týmem i podívat se, jaké zařazení by pro vaše kolegy bylo lepší a naopak. To znamená, že můžete získat mnohem víc, než Vám jakýkoliv assessment může dát.


Dá se testování použít i při náboru nových zaměstnanců?  

Bezesporu. Pokud budete mít jasnou představu o tom, koho hledáte a na jakou pozici, tak je aplikace schopná propočítat, jak moc je daný osobnostní profil kandidáta vhodný právě na konkrétní vyhledávanou pozici. 


Dokáže mi aplikace pomoct i ve chvíli,  kdy já se cítím nespokojená? Třeba tím, že mi ukáže cestu nebo mi pomůže pochopit, kdo jsem a co mi bude více vyhovovat? 

Určitě, ale stále se bavme o tom, že aplikace nenahrazuje psychologickou práci. Takže do jisté míry je samozřejmě schopná Vám navrhnout jakýsi developement, ať už třeba v rámci vzdělávání nebo Vám doporučí návštěvu psychologa.  Anebo Vám doporučí určité techniky, které byste mohla dělat. Záleží na tom, jak hodnoty v určitých parametrech vyjdou a podle toho s Vámi pracuje.


Znamená to, že umělá inteligence odhalí mojí osobnost. Odhalí i nějaké výkyvy mé osobnosti, které se mi zrovna vlivem nějakých vnějších nebo vnitřních okolností dějí?  

Ona se na Vás podívá,  jaká jste teď a tady. To znamená, že v podstatě bude pracovat s tím, jaká jste. Procházíte-li právě nějakými „výkyvy“, je možné, že vám doporučí, abyste se potkali za čtvrt, za půl roku znovu, abyste se podívali,  zda se Vaše hodnoty zlepšily či zhoršily. Skutečně pracuje s tím, jaká jste a co se Vám právě děje, a to bez jakéhokoliv soudu.  


Vaším dalším velkým tématem je syndrom vyhoření. Hrozí nám v dnešní době syndrom vyhoření anebo přichází obvykle po krizi, v tomto případě po pandemii? A komu hrozí?   

O syndromu vyhoření se neradi bavíme, protože máme pocit, že se nás týkat nemůže.  Máme pocit, že se vždy týká někoho jiného, těch slabších, ohroženějších lidí. Není to pravda. Syndrom vyhoření tady s námi byl před pandemií a bude s námi jistě i po ní. To znamená, že to není otázka jen uplynulého roku.  Ale je možná pravda, že v tuto chvíli,  díky naprosto odlišnému životnímu stylu, kterému jsme se museli všichni přizpůsobit, jsme možná malinko více ohroženi. Mimo jiné i proto, že nejsme schopni nebo spíš není nám umožněno používat preventivní nástroje, které by nás vůči syndromu vyhoření ochránily.


Jaké to jsou? 

Jakékoliv volnočasové aktivity, jakákoliv setkávání s lidmi a jakékoliv sporty. Cokoliv, co vám umožní odpočinout si od náročné práce, kterou děláte. To je v dnešní době velmi komplikovaná záležitost. Takže ano,  je možné, že jsme v tuhle chvíli ohrožení víc.


Jsme ohroženi spíš teď nebo to přijde, až se začneme vracet do normálního života a zjistíme, že nám třeba něco chybí?  

Když se dnes potkám s přáteli nebo pozoruji lidi na ulici a všichni kladou tu známou obligátní otázku: „Jak se máš?“, tak už jsem několikrát zaznamenala, jak všichni odpovídají: „ Jako každý.“  To je velice zajímavé, protože my se opravdu už rok máme všichni skoro stejně. To znamená, že máme malinko společného nepřítele. Všichni bojujeme s jednou věcí, která nás možná sdružuje, možná společně stejně rozčiluje i unavuje.  V tuhle chvíli ještě jdeme jako vojáci v jednom šiku a čekáme, kdy to skončí.  To ale neznamená, že až to skončí - jakože to stoprocentně jednou skončí, protože já jsem optimista - tak se nám všem kompletně uleví a zase budeme žít stejně šťastně a naplno jako dřív. Možná ne. Možná nás čeká spousta změn, o kterých vlastně ještě nic nevíme. Jestli nás něco ohrožuje, tak je to právě ta velká neznámá.


Dá se obecně říct, kdo se přizpůsobuje líp?  Jestli muži nebo ženy, starší nebo mladší …?

Syndrom vyhoření je diagnóza z práce. Bylo by fajn, kdybych vám v tuhle chvíli mohla říct, že mužů se to netýká a ohrožené jsou slabší a vytížené ženy, které mají doma čtyři děti a psa, ale tak jednoduchý ten příběh není. Nedá se dopředu říct, jestli to postihne vás nebo mě. Postihne to vlastně každého, kdo se sebou nezachází úplně dobře. Jak říkám na svých kurzech, nemůžete vyhořet z tchýně. Vyhoříte se ze své pracovní role. 


Lze předejít syndromu vyhoření? 

Jde o to, jakým způsobem kombinujete svůj pracovní život se stylem svého osobního. Jestli jste žena nebo muž, jestli je vám pětadvacet nebo pětašedesát, v podstatě nehraje roli. Je pravda, že pokaždé, když se setkám s lidmi, kteří mají průkazné známky syndromu vyhoření a je jim pod 30, tak mě to osobně malinko děsí. Protože si ještě pamatuji ze studií poučky, že syndrom vyhoření se týká pouze lidí v namáhavých profesích, kteří pracují déle než 7 let. No to už dávno neplatí.  Setkala jsem se s lidmi, kteří nadšeně začínali svoji kariéru po škole a ještě než uplynul rok, bylo na nich vyhoření znát.


Jak je poznáte? 

Bylo by fajn, kdyby se poznali sami. Ale to je vlastně nejtěžší. Poznáte je podle stylu komunikace, poznáte je podle náboje, podle návyků, které se mění, podle motivace. Poznáte je i podle jejich náhledu do budoucnosti. Jeden z typických senzorů, jak poznat syndrom vyhoření, je třeba ztráta smyslu pro humor. Vyhořelý člověk prostě není schopný se smát, není schopný si ze sebe dělat srandu, není schopný reagovat na vtípky kolegů.  Každopádně poznáte, že ti lidé jsou prostě jiní než bývali. 


Když poznám, že mám syndrom vyhoření anebo cítím, že se se mnou něco děje, reaguji podrážděně, ať už dovnitř nebo vůči kolegům, co bych měla dělat?  

Pokud to poznáte vy sama u sebe, tak jsme vlastně z nejhoršího venku.  Protože v momentě, kdy nepotřebujete kolegu, aby vám řekl: „Mám pocit, že se něco děje…“,  tak vlastně už jste na cestě k úspěchu. Když potřebujete s něčím dobře naložit, tak to nejde bez toho, aniž byste tomu porozuměla. Nejdřív je dobré se ohlédnout zpátky, čím by to tak asi mohlo být. Jak vypadá váš život, jak vypadá váš běžný den, vaše rituály, vaše možnosti odpočinku, kde a jak „dobíjíte baterky“.  Máte někde v běžných dnech čas pro sebe anebo fungujete jako křeček v kolečku pro všechny ostatní? Taková revize je bezpodmínečně nutná, abychom mohli začít věci měnit a napravovat. Aby se vám ulevilo. Syndrom vyhoření totiž není něco, co nás fyzicky bolí nebo na co bychom zemřeli, zaplaťpámbu, ale je to diagnóza, která významně mění kvalitu života.  A na to je každého života škoda.  


Když poznám nebo si myslím, že můj kolega nebo kolegyně v práci mají problém, co vlastně v takovou chvíli můžu dělat, jak můžu pomoct?  

To je dobrá, ale velmi ošemetná otázka. Musíte v prvé řadě našlapovat velmi opatrně. Protože pokud to víte vy, předpokládejme, že on/ona to zatím neví. A pokud na něj nastoupíte ve smyslu: „Hele, Karle, já mám pocit, že jsi vyhořel …“,  tak takový rozhovor může velmi rychle a špatně skončit.  Možná bych na úvod použila nějaké typické asertivní techniky:  „Jak se máš / mám o tebe strach / mám pocit, že se něco děje  … jsi v pohodě nebo ne?“ Ze začátku doporučuji vést přátelský rozhovor, abychom zjistili, jestli kolega má či nemá takzvaně „náhled“ na to, že se něco děje.  A pokud zjistíme, že náhled nemá, tak pojďme pokračovat: „… vidím u tebe změny, mám pocit, že tě práce třeba už tolik nenaplňuje / možná tolik nebaví / vidím, že děláš chyby v rutinní činnostech, které se ti dřív nestávaly … čím si myslíš, že to je?“ To je cesta, abychom společně zjistili, jestli s tím kolega může či nemůže nebo chce či nechce něco dělat. 


Hovory, které teď naznačujete se většinou v běžných dobách odehrávají v kuchyňkách nebo v nějakém neformálním prostředí. Ale jak v onlinu? 

Špatně. Obecně online nám toho o těch druhých prozradí málo. Proto je možná online prostředí pro mnohé z nás - včetně upřímně řečeno mě  - vlastně nekomfortní. Chybí mi přímá interakce, kdy vám můžu koukat do očí a vidět, jak se tváříte, jaká gesta děláte … V online prostředí ale určitě můžeme rozpoznat komunikační styl. Jeden z projevů syndromu vyhoření je apatie a ta si myslím, že se i v online prostředí rozpoznat dá. Takže pokud si pamatuji kolegu, který byl samý šprým a vtip a a bylo ho všude plno, a najednou ho v onlinu vidím, že nereaguje, že z něj žádnou energii necítím, tak určitě můžu zkusit pomoct a zkusit začít takový „opečovávací“ online rozhovor. 


Co mám dělat, když něco podobného jako apatii nebo naštvanost cítím u svého šéfa?  

No … velmi záleží na tom, jaký je váš vztah k nadřízenému. Mám zkušenost, že mnoho lídrů je vlastně rádo za zpětnou vazbu. Být vrcholovým manažerem, být pomyslným králem na trůně, je možná sen pro mnohé z nás, ale realita může být i o velikém osamění. Najednou já sedím nahoře uplně sám a kolegové mají svoji partičku právě v té kuchyňce, kam já samozřejmě nemůžu, nebo není úplně standardní, přijít. Pokud je váš vztah s nadřízeným lidsky v pořádku, tak myslím, že s ním půjde mluvit. Nestalo se mi, že by dobrý lídr neocenil, když mu na rovinu řeknu:  „Děje se vám něco? Já mám pocit, že to nejste vy …“ 


Můžou při takové neformální osobní komunikaci vůči šéfovi, kolegům hrát roli lidé z HR?

Bylo by fajn, kdyby ano. Takhle já si dobré HR představuji. Já se vlastně HR nepředstavuji jako oddělení, které řeší pouze tabulkové a excelovské záležitosti a obsazenost volných pozic. Dobré HR oddělení se zajímá nejen o to, jestli plníme cíle a výsledky, ale i o to, jak se máme v práci, jak nám to jde, jestli jsme na té správné pozici, a jestli to, co děláme, nás baví, jestli si to užíváme. Pokud navíc umí HR plnit zprostředkovatelskou funkci vůči vedení, tak bych takovou firmu považovala za velmi zdravou. 


V nadsázce říkáte,  že nemůžu vyhořet z tchýně,  ale stejně se musím zeptat.  Můžu mít syndrom vyhoření ze své životní role? 

Projevy budou vlastně podobné. Samozřejmě vás můžou lidsky, naprosto lidsky, unavovat všichni lidé kolem vás. A může to být i ta tchýně a můžou to být čtyři děti a může to být i ten pes… projevy budou podobné, ale terapeuticky bychom to nenazývali syndromem vyhoření. 


Jak zvládá koučka, lektorka rok v onlinu, může si dovolit se hroutit? 

Jestli se můžu hroutit? Klidně! Na požádání! Protože i  psycholog, lékař, zdravotní sestra i kouč je prostě jenom člověk. Názor, že psycholog má patent na život, je samozřejmě klišé. Všichni jsme vlastně stejní. Psycholog, kouč má možná informace o tom, co se sebou dělat, má možná vycvičené radary, jak se má, a má možná vycvičené pozorování svých lidí okolo. Ale to neznamená, že se i těchto lidí nemůžou tyto diagnózy týkat. 


Umíte pomoci sama sobě?  

Můj tatínek vždycky říká, že zubař sám sobě zub nevytrhne. Do určité míry je to asi pravda. Tunelové vidění je známé v každé profesi. Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa.  Ano. Někdy se prostě může stát, že spíš myslíme na ty druhé než na sebe a to je myslím standard u nás u lidí obecně.


Co v posledním roce nejvíc postrádáte?  

Postrádám lidi, postrádám kulturu, postrádám jakékoliv vyžití, kde se budeme moct družit.  Zrovna o víkendu jsem dělala jarní úklid ve skříni a potkala jsem tam několik svých plesových šatů a připadalo mi to jak z minulého století, kdy jsem je naposledy měla na sobě.  Chybí mi všechno to, kde se můžu neformálně potkat vlastně s kýmkoliv. A chybí mi zážitky … 


To je asi něco, co asi nejde nahradit …

… velmi těžce.  Mám pocit, že vlastně pro to žijeme.  Mnozí z nás chodí do práce, abychom vydělali peníze a mohli si dovolit své zážitky,  abychom mohli cestovat, abychom mohli jít na koncert … protože jinak, na co nám to je? 


Po roce pandemie, několika lockdownech, po roce v online přijde rozvolňování.  Myslíte si, že lidé mají spíš obavy nebo že se všichni těší? 

Myslím, že to je kombinace. Všichni se snažíme hledět kupředu a těšíme se, kdy už bude konec. Přitom obava, jaké to bude, je samozřejmě na místě.  Osobně se na lockdown dívám  dvojím způsobem. Jedna věc je, že jsme nějak přehodnotili životní styl, protože jinak to nejde. To nějak zvládáme. Zvládneme cokoliv, pokud věci mají určitá pravidla a limit. V této chvíli myslím, že nejsme ani tak unavení z lockdownů a omezení, jsme spíš malinko vyděšení a nešťastní z toho, že nevíme, kdy bude opravdu konec. Vzhledem k tomu, že tu neustále čelíme ne úplně šťastným a kompetentním rozhodnutím vedoucích představitelů, tak ta tryzna, neštěstí a marnost u lidí se stupňují. Všichni se už bojíme těšit, že pandemie skončí. Protože za uplynulý rok nemáme zkušenost, že by pandemie zmizela a my mohli „naskočit“ do toho stejného vlaku, ve kterém jsme jeli do března 2020. 


Máte pocit, že lídři této země měli a mohli komunikovat jinak?  

Naprosto ano. Víte, já jsem nějakou dobu pracovala pro armádu České republiky a jestli mě armáda něco naučila, tak je to řád a styl vedení. Možná se určitému typu osob nemusí líbit, ale pokud máte ve věcech řád, tak se máte čeho chytit.  Pokud by se našim vrcholným představitelům podařilo nrvyvolávat chaos, tak si myslím, že by se nám všem ulevilo a že by nám dali konečně možnost k nim vzhlížet. Ale pokud dnes a denně čelíte vyjádřením,  které chaos stupňují, čelíte novým a novým nařízením, tak přesně tohle úzkost, nechuť a apatii v lidech posiluje. Už rok kroky vlády vyvolávají otázky: „Jaký dávají opatření smysl? Kdo, kam a proč to vlastně vede? … a těch otázek je vlastně nepřeberné množství a odpovědi nepřicházejí nebo jsou nedostatečné. Takže já bych byla velice ráda, kdyby naši vrcholní představitelé začali jasně a srozumitelně komunikovat. To od politiků očekávám. Nemusím s nimi souhlasit, ale za to si jich budu vážit. A to se bohužel neděje.


Mluvíme o syndromu vyhoření, stává se to i politikům a je to poznat?  

I politik je jenom člověk. A vzhledem k tomu, že pracuje s lidmi, tak se i politikovi může stát, že vyhoří. Není ostrov. Je součástí nějakého týmu, nějakého společenství a to může poznat odchylky v jeho chování. V lidské povaze je, že pokud máme nějakou bolest, tak v první řadě se snažíme před ní utéct.  Jedním z projevů vyhoření, únavy a nechuti, je zesílení jakéhokoliv zlozvyku, který máme.  To znamená, že můžete pozorovat, že najednou z jedné cigarety kolega denně kouří krabičku a z jednoho piva po obědě se stává dennodenní pití. Může to mít i tyhle projevy.  Anebo naopak se člověk straní lidí, najednou ho nikde nevidíte … 


Mluvili jsme o jednotlivcích,  ale v práci jsou důležité spokojené funkční týmy. Jak zvládnout návrat týmu do kanceláří? 

V první řadě bych asi všem úspěšným a spokojeným týmům doporučila začít nějakou velikou oslavou. Pojďme si užít, že se konečně zase budeme moci vidět a a pojďme si všechno vyříkat a společně tu epizodu uzavřít, abychom mohli pokračovat, jak se říkávalo, znovu a lépe. Jak se vrátit zpátky do týmu? Každý tým dobře drží pohromadě, pokud má společné rituály, pokud má společné vtipy, pokud má společnou volnočasovou aktivitu a pokud se lidé znají nejenom v té rovině pracovní, ale v rovině lidské. Pokud jsme schopni se bavit v týmu i o těch tchýních a dětech, o tom, co jsme dělali o víkendu, máme pravděpodobně zdravý tým. Takže pojďme to dělat! Pojďme si nastavit pravidla, jak tým znovu udržet v psychické rovnováze.  A to tedy znamená: Pojďme nejen pracovat, ale pojďme taky být spolu a pojďme se taky bavit. 


Není rok příliš dlouhá doba znovu navázat neformální vztahy? 

Záleží na tom, jak ten rok vypadal. Jestli jsme se neviděli vůbec nebo jestli jsme se viděli aspoň v tom onlinu nebo jestli jsme se potkali, třeba při venčení psa. Co je rok v životě lidském? No, záleží na věku. Pro mladší ročníky je rok samozřejmě velmi dlouhá doba. Za rok se vám mohla přihodit spousta věcí, o kterých jste nemohli dohromady mluvit. Může být těžké navázat … ano, i vztahy v práci mohou dostát mnoha změn. A na to bychom možná měli být připraveni.  Protože pravděpodobně každý z nás ten rok prožil jinak, někdo lépe, někdo hůře. Abychom mohli jít dál, tak by bylo fajn si tyhle věci prostě říct. Pokud jsme se v březnu loňského roku rozcházeli jako milí lidé, kteří spolu měli velmi blízké vztahy, a najednou se potkáváme a jsou mezi námi chvilky mlčení nebo trapno, no tak to je téma. A dobrá zpráva pro všechny pracovní týmy bude, že to není naše chyba. Jaksi se nám to přihodilo. Což nám malinko hraje do karet, takže se vlastně můžeme otevřeně začít bavit …


Vidíte nějakou novou rozšířenou roli pro HR při návratech týmů z online do prezenčního nebo kombinovaného prostředí?  

Když si vzpomenu, z jaké doby jsme do lockdownů šli, tak  - pokud mě paměť neklame - ta doba byla velmi uspěchaná. Všichni jsme v podstatě jeli na doraz.  Možná jsme hodně licitovali s časem a možná si stýskali, jak čas nemáme. Dokonce si vzpomínám na několik firem, které dávno před pandemií bojovaly za home office a bylo to jejich vysněné přání.  A najednou jsme dostali home office všichni a možná yž příliš. Role HR bude jiná,  určitě by měla být víc pečující, naslouchající. Myslím, že všichni jsou frustrovaní z toho, že se dlouho neviděli. Takže pojďme dopřát lidem sociální kontakt a samozřejmě pojďme jim i zopakovat hranice, které pracovní život má. Pojďme jim nastavit zase znovu cíle, které naše firma má. Pojďme znovu mluvit o tom, co má náš tým za úkol. Berme to tak, jako když se děti potkávají po prázdninách v září ve škole a paní učitelka čte školní řád, přestože ho už slyšeli vloni.  Abychom si znova uvědomili, že se vracíme zpátky, jsme o rok starší, možná půjdeme cestou stejnou, možná jinou. Ano, rozšířená role HR ve firmách opravdu bude, protože nemůžeme počítat s tím, že naskočíme všichni do stejného vagonu na stejné místo. Pojedeme malinko jiným vlakem a možná jinou rychlostí … 

 

 

Nový komentář

e-book Odcházejte z práce včas

Odcházejte z práce včas

Pracujte efektivněji, vyhněte se přesčasům a odcházejte z práce včas!

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Jeho používáním s tím souhlasíte.

nahoru