Top vision

Podcast Lead and Learn #20 - Vít Vlnas

Je poslední březnový týden a slavíme tradičně Den učitelů, na výročí narození Jana Amose Komenského. V loňského roce uběhlo 350 let od jeho úmrtí, příští rok oslavíme 430 let od jeho narození. Asi se mnozí shodneme, že J.A. Komenský je ve veřejnosti jednou z nejméně zábavných postav na žebříčku historických osobností probíraných na základní škole. 

Top Vision · <a style="color: #cccccc; text-decoration: none;" title="Lead and Learn #20 - Vít Vlnas - Jan Ámos Komenský „Doba mezi rozumem a šílenstvím"" href="https://soundcloud.com/topvision/vit-vlnas" target="_blank" rel="noopener">Lead and Learn #20 - Vít Vlnas - Jan Ámos Komenský „Doba mezi rozumem a šílenstvím"


S tímto názorem by určitě nesouhlasil můj dnešní host podcastu „Lead and learn“, profesor Vít Vlnas historik umění, historik, vědec a pedagog. V současné době je vedoucím Ústavu dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vedoucí centra humanistických studií Moravského zemského muzea v Brně a dříve působil jako ředitel Sbírky starého umění Národní galerie v Praze, a tu také skoro dva roky řídil. Je také spoluautorem  rozsáhlé výstavy v Jízdárně Pražského hradu Comenius 1592 – 1670, s příhodným podtitulem „Doba mezi rozumem a šílenstvím, Jan Ámos Komenský a jeho svět“, která čeká v Jízdárně Pražského hradu na své návštěvníky. O Komenském, o vzdělávání, o šílené době i o poučení z historie si dnes budeme povídat.


Otázky na zahřátí:

Co jste se naučil ve škole a používáte do teď? 

Ve škole jsem se naučil především marxismus-leninismus, abecedu a násobilku. Abecedu používám dodnes.


Jaké jsou vaše vzory a proč?  

Asi bych měl říct, že můj vzor je Komenský, ale … není. Komenský byl mužem, jehož temné stránky jsou nesmírně zajímavé a málo se o nich ví, ale on by asi nebyl ten správný vzor. Mým vzorem je můj otec, samozřejmě.


Čím byste byl, kdybyste nebyl tím, čím jste? 

Průměrným stavbyvedoucím, k tomu směřovala moje původní životní dráha i vzdělávání.


Čím myslíte, že můžete být inspirativní pro své pracovní okolí?

Já jsem vždy věřil, že dokážu včas odejít. Snad to dokážu i v budoucnu.


Když klopýtnete, o jaké moudro se můžete opřít? 

Neovládat se umí každý blbec.


Čím pro vás je osobně i pracovně je vzdělávání, učení a rozvoj? 

Já si pořád myslím, že je to nezbytnost. Někdy to bolí a právě ve chvíli, kdy to začne bolet, tak se ukazuje, že je to potřebné.

 

Kdo byl vlastně Jan Ámos Komenský? 

Komenský byl velmi složitý, zajímavě strukturovaný člověk, žijící ve velmi nelehké době. Podstatné je, že on sám sebe definoval především jako teologa. Nikoliv jako pedagoga, nikoliv jako filosofa, nikoliv jako spisovatele,  i když tím vším byl samozřejmě také. Krom toho se pokoušel být i praktickým činitelem v oblasti politické nebo diplomatické, a to mu nešlo vůbec. Byl tedy teologem a tato definice je skutečně podstatou jeho poznání. Komenský samozřejmě náležel k polyhistorům 17. století. Byl schopen obsáhnout obrovské množství poznání a znalostí, kolik již dnes možné není, neboť věda byla jiná.  Právě v jeho době se začíná věda stávat méně univerzální a více specializovanou. To Komenský také dost těžce nesl...


Když jste připravoval výstavu do Jízdárny Pražského hradu, bylo něco, čím Vás opravdu Komenský překvapil? 

Překvapil mě šíří pohledu, šíří svého záběru. Potom, abych tak řekl, nestálostí a blizantností svého polemického ducha a tím, jak si v různých dobách a při různých okolnostech jeho názory protiřečí. I to je na výstavě snad ukázáno, to jsem si trošku i vychutnal, když jsem vybíral Komenského citáty, které mají charakterizovat jednotlivé oblasti jeho působení a života. 


Jak dlouho se připravuje taková rozsáhlá výstava? 

Taková výstava se připravuje kolem tří let. Ovšem za předpokladu, že lidé, kteří ji připravují, se už předtím tomu jakým způsobem věnují. Je to vždy dílo kolektivní.


Výstava aktuálně čeká na své návštěvníky, kdy bude možné zajít do jízdárny Pražského Hradu?  

Výstava je instalovaná od prosince a měla původně končit na Den učitelů 28. března. Nám se podařilo ji prodloužit, díky obrovskému pochopení všech zapůjčitelů, tuzemských i zahraničních, do konce května a snad se otevírá i perspektiva jejího dalšího prodloužení. 


Pojďme k učiteli národů: Jan Ámos Komenský byl teologem Jednoty bratrské, kdo ho přivedl do reformní církve? 

Tak on se do Jednoty bratrské v podstatě narodil.  Byl k tomu předurčen nepochybně svým původem a od dětství pro něj žádná jiná varianta neexistovala. Jednota bratrská ho v určitém smyslu vychovala, protože záhy osiřel, ztratil rodiče. Vzdělávací systém Jednoty se stal jeho životní náplní, formoval ho.  Velmi záhy, když se poznalo jeho nadání, ho také Jednota vyslala na poměrně prestižní elitní studia do Nasavska,  do Herbornu. Studoval v Heidelbergu i jinde. Komenský k Jednotě přilnul ve velmi ranném věku a zůstal jí celý život věrný. 


Komenský byl významnou osobností vědeckého evropského života už ve své době.  Jak se stane člověk evropskou elitou dnes, to chápu, ale jak se člověk stal elitou v 17. století, v době tak omezených komunikačních nástrojů? 

Celebritou, jak se říká dnes …  Komenský skutečně takovým člověkem byl. Komunikační sítě nebyly dnešní, ale ony existovaly! A byly právě pro etablování veřejně známých, řekněme osobností, nesmírně důležité. Lidé samozřejmě neměli internet, ale měli komunikační sítě tvořené poštou.  Je to překvapivé,  ale i v téhle době, kdy Evropa byla zmítána různými válečnými konflikty,  pošta v podstatě chodila. Lidé si psali a psali si hodně, samozřejmě ti, kteří psát uměli. A ty dopisy jsou často nesmírně zajímavé.  Komunikace mezi jednotlivými významnými učenci navzájem tvořila velmi zajímavou síť (dnes ji umíme promítat do map). Člověk z Londýna si dopisoval s člověkem z Gdaňska, byli spolu v pravidelném kontaktu, třeba se nikdy v životě ani neviděli, ale navzájem o sobě věděli.  Posílali si knihy, rukopisy, vyměňovali si názory na to, co četli, často spolu i polemizovali. I  když jinak byla tahle učenecká korespondence velmi obřadná a má ustálené rituály. Jako my dnes, kromě počítačů, máme v rámci sítí i servery, tak v době, o které hovoříme, v 17. století, byli lidé, kteří vlastně tvořili tyto „servery“ a přispívali k výměně informací mezi učenci. 


Takže komunikační sítě nejsou nic nového. Kdo byli těmi „servery“ v 17. století? 

Tito lidé byli adresáty korespondence mezi tehdejší vědeckou elitou. Zaměstnávali opisovače, kteří rukopisy a dopisy vlastně množili a šířili. Opisovali je a posílali dalším učencům s tím, že: „Tohle je něco, co tě může zajímat, buď s tím souhlasíš nebo nesouhlasíš, tak na to reaguj a my to zase zveřejníme a pošleme to tomu nebo onomu“.  Pro Komenského byl takovým „serverem“ Samuel Hartlieb, který sídlil v Londýně. Byl to člověk nesmírně vzdělaný, ale vlastně nebyl, abych tak řekl, praktikujícím vědcem. Většinu svého života zasvětil tomu, že sloužil jiným jako právě takový distributor informací. Díky němu se Komenský dostal do Londýna a i díky němu se Komenského názory staly evropsky známými. Evropští učenci tehdy vytvořili společnost, které nevadily konfesní názorové bariéry. Označovali se za „Republiku vzdělanců“, která byla nadřazená náboženským nebo národnostním sporům a až okázale to dávali najevo.  Komenský do této první společnosti vzdělanců pronikl následkem evropskému úspěchů svých dvou učebnice Orbis pictus a Janua Linguarum reserata (Brána jazyků otevřená).  To byly knihy, které mu skutečně otevřely cestu k vrcholům vědy. 


Mluvíte o učebnicích, víme, že se překládaly do všemožných jazyků světa. Dokonce až do mongolštiny, i když to bylo později, jak jsem někde četla. Měl Komenský jako významný autor v 17. století vůbec představu o tom, jak jeho knihy putují Evropou dál?

Řekněme, že rámcovou představu měl. Dokonce víme, že se snažil do některých překladů zasahovat. Obě klíčové knihy cizeloval a pro další překlady měnil. Například na různých vydáních Orbis pictus ještě za Komenského života je vidět, jak se měnily jeho názory na astronomii nebo na další vědní obory, což bylo i následkem toho, že vstupoval do kontaktu s celou řadou dalších učenců, kteří ho o těchto věcech informovali. Takže měl rámcovou představu o tom, do jakého jazyka se jeho knihy překládají. S řadou překladatelů nebo editorů svých knih byl v kontaktu, ale myslím si, že celé to uhlídat nemohl.


Co byla ta klíčová myšlenka, která ohromila evropský vědecký svět poloviny 17. století, že učenci vzali Komenského mezi sebe? 

Jasná a strukturovaná formulace nového didaktického systému doloženého právě řadou praktických výstupu jako byly učebnice. Ty principy, na kterých Komenský staví svou pedagogiku, byly známé.  Samozřejmě měl řadu předchůdců. Ale on byl první, který to dokázal shrnout, učinit z toho názorný celek a vlastně napřít k praktickým cílům,  jako je zavedení nového vyučování nebo třeba - což se od něj také očekávalo, i když v praxi on to vlastně nerealizoval a trošku se tomu bránil - reforma škol v rámci celých státních celků.


Komenský byl často zván a k různým významným dvorům či bohatým měšťanským rodům, aby pomáhal právě reformovat školy a školství. Co to pro něj osobně znamenalo? Šlo o prestiž, o osobní rozvoj? 

Nepochybně ano. Komenský byl člověkem, který měl smysl pro sebeprezentaci,  i když to samozřejmě poněkud zastíral křesťanskými výroky a stavěl se jako ten nejmenší… Ale na druhé straně využíval kontaktů s mocnými tohoto světa, kam mu otevřely dveře skutečně jeho vědecké výsledky, k tomu - a v tomto byl opravdu nezištný a takový enthuziastický - aby podporoval své méně šťastné souvěrce, především exilovou Jednotu bratrskou. Nikdy nezapomněl, že je představitelem církve v exilu. Církve sice malé, ale duchovně velmi vlivné a v tomto smyslu se snažil svým bratřím pomáhat.


Zdá se, že byl spíš bratrem než Čechem?

Já bych to neřekl. U něj to znamená jedno a totéž.  Jemu do jisté míry splývá národnost a víra. Když píše o těžkých protivenstvích církve české, píše pouze o církvích utrakvistických. O tom, že by někdy byli perzekuováni taky katolíci, třeba za husitství nebo doby Bělohorské,  se nezmiňuje. Když píše v tom velmi slavném, často citovaném a velice smutném dopise švédskému kancléři Oxenstiernovi kolem vestfálských mírových jednání, že „opuštěn je celý národ“ samozřejmě tím nemíní ty Čechy, kteří se stali katolíky a zůstali v Čechách.  On uvažuje v těchto kategoriích. Ale vždycky se považuje za Čecha, respektive za Moravana, což jsou u něj dvě kategorie, které by ještě vyžadovaly dalšího ozřejmění. Kdyby tady seděl některý z mých moravských kolegu, tak by názorně vysvětlil, že Komenský byl především Moravanem a až v druhém sledu Čechem. Na druhé straně se samozřejmě hlásil k českému jazyku, kterým stále psal. Byl vynikající mistrem českého jazyka. V tomto smyslu ho můžeme označit za světově nejvíce známého Čecha 17. století.  Možná vedle Albrechta z Valdštejna.  Ale ten,  jak říkal profesor Pekař, byl velký vojevůdce, ale malý Čech.


Takže myslíte, že by byl Komenský slavný, i kdyby nebyl „znovuobjeven“ v devatenáctém století a později školními komunistickými osnovami? 

Školní komunistické osnovy nic vynalezly. Komunisté vůbec nic nevynalezli. Oni pouze recipovali a vybírali si z historie jisté stereotypy, které existovaly a oni je jistým způsobem naplňovali… 


… a  ublížili mu? 

Samozřejmě.  Ale nevím, jestli se Komenskému v té době ještě ublížit dálo. Protože to, co se s ním dělalo od devatenáctého, v jistém smyslu od osmnáctého století, mu ubližovalo de facto kontinuálně.  On by byl - nesmíme říkat, co by bylo kdyby, protože to nevíme - ale ano, byl by známý tak jako je známý Athanasius Kircher (německý jezuitský učenec a lékař, který první pozoroval mikroskopem mikroorganismy a určil je jako původce moru),  jako možná René Descartes (francouzský filozof a matematik, zakladatel karteziánského myšlení), Thomas Hobbes (anglický filozof a politolog, představitel mechanistického materialismu). Tak, jako jsou známé velké myslitelské osobnosti 17. století, ale nebyl by zřejmě tou ikonou. Tím symbolem, kterým se stal za cenu určitého zploštění a degradace skutečného rozměru své osobnosti.


Kdyby profesor Vlnas měl dnes veřejnosti říct, co by si z Komenského měli všichni zapamatovat, co je třeba i pro dnešní dobu to nejinspirativnější … co by to bylo? Komenský děkoval svému Bohu, že ho učinil „mužem touhy“.  Myslím, že právě toto Komenského v pozitivním slova smyslu opravdu definuje. Byl to člověk, který po celý život směřoval k něčemu, co  ho vlastně přesahovalo. Jeho  systém pansofie, který se pokoušel vytvořit a přinést lidstvu, byl v té době už v podstatě nereálný. Pedagogika byla Komenským chápána pouze jako dílčí část něčeho velkého, nezměrného, k čemu on směřoval a co se mu vlastně nepodařilo. A už jeho době to bylo vysmíváno. Na druhé straně Komenský - přes všechno, co ho v životě potkalo, a věru to nebyl jednoduchý život - nikdy nepřestal věřit, že má smysl se snažit, aby člověk mohl být učiněn alespoň o něco lepším a platnějším následkem systematického vzdělávání. Tohle je asi to podstatné. Myslím, že dnes už nám je, bohužel, cizí ten základní Komenského rozměr, jímž je hluboká náboženská víra, která samozřejmě určovala veškeré jeho myšlení. Víru nemůžeme z Komenského vypreparovat, protože bez toho mu neporozumíme. Ale myslím si, že to, k čemu ho jeho náboženská víra vede v praktickém světě, to znamená snaha činiti člověka lepším, byť jenom trošku málo, tak to je důležité.


Jsou tedy opravdu jeho zásady, jak vzdělávat děti i lidi, platné dodnes? 

V zásadě ano. Jeho základní představa, že vzdělávání má vlastně probíhat celý život, ale jeho podstatnou částí mají být tři časové fáze určené věkem, které v podstatě odpovídají našemu základnímu, středním a vysokému školství, je něco, co se vlastně praktikuje stále. Stejně tak jeho myšlenky, že vzdělávání se má dát formou názornou, že se má postupovat od jednoduššího ke složitějšímu, i někdy v praxi poněkud složitě naplnitelná zásada, že učitel má mít své žáky rád, dokonce říká, že je má milovat… To jsou věci, které dodnes neztratily platnost. Naopak. 

 

O čem se dnes moc nemluví, že se teolog Komenský nechával ovlivnit různými „pseudoproroky“. Jak se stane,  že vzdělaný člověk propadne takovým zvláštním iracionálním osobnostem?

To bylo něco, proč Komenského kritizovali už jeho současníci. Mimo jiné i synody Jednoty bratrské se na to dívaly velmi podezíravě a rezervovaný postoj k němu měli právě i lidé typu Descarta, se kterým se Komenským setkal, vyložili si své názory a navzájem si sebe v něčem vážili a v něčem nevážili. To je i také důvodem, proč Komenského přestali brát osvícenci a racionalisté 18. století, kteří v něm viděli v podstatě mystika, člověka, který má omezené sektářské myšlení, do jisté míry až náboženského fanatika. Vlastně mnozí historikové se na něj dívají podobně dodnes. Říkají, že Komenský se snažil v době, kdy se Evropa konečně dočkala míru po třicetileté válce, vyvolávat nové válečné požáry proto, aby zvrátil mocenské poměry v Evropě ve prospěch své malé exilové církve.  Ona to je všechno pravda. Jenomže, musíme to zase vidět v celkovém kontextu. 


Kdo byli ti tak zvaní proroci a co hlásali? 

Komenský opravdu věřil zejména třem prorokům, velmi odlišným. Jeden z nich byl jeho druh z mládí, Mikuláš Drabík, kněz Jednoty bratrské, později vyloučený z Jednoty bratrské pro opilství, nakonec popravený v Prešpurku. Potom dívka šlechtického původu Kristina Poniatowska, kterou Komenský u sebe choval jako svou schovanku v Lešně, která má extatické stavy spojené s prorokováním, při kterých ona osobně nesmírně duševně a fyzicky trpí. A třetím je Kryštof Koter, Slezan ze Šprotavy, který Komenského zaujal svojí hlubokou otevřenou náboženskou vírou. Tři úplně různí lidé, jejichž proroctví se ale v podstatě shodují. Když to zjednoduším, prorokují brzký pád Habsburků, brzký pád papeže, kterého nazývají antikristem, a v podstatě vyzývají k tomu, aby se evropské síly (jak protestantské, tak konec konců i muslimští Turci a nakonec vlastně třeba i Francouzi, jejichž země je sice katolická, ale je politicky na straně proti Habsburkům) zvedly a spojily a pokud možno vyvrátily Habsburky a jejich panování z povrchu zemského. A hlavně všichni tři „prorokují“, že budou mít úspěch … a tomu Komenský opravdu věří, překládá proroctví do latiny a vydává je.  


Komu je adresuje a s jakým výsledkem? 

Víceméně tím obtěžuje mocné tehdejšího světa, kteří od něj čekají reformu školství a tvorbu učebnic.  A on jim předkládá tyhle vize a vypráví jim, že se mají podle nich řídit. Což oni v praxi nečiní a Komenský je za to kárá. Věří tomu až do smrti.  Musíme vidět Komenského jako člověka, který směřuje k představě, že nakonec tu bude jedna církev a že mocenské ozbrojené konflikty jsou nutné k tomu, aby byl nastolen věčný mír.  Navíc je fascinován hlubokou náboženskou vírou těch proroků, kterým naslouchá. On si ani nedokáže představit, že by z nich promlouvalo něco jiného než sám Bůh … i když mu to mnozí říkají. Je to složité, ale patří to ke Komenskému a nelze to z něj nijakým způsobem vyjmout.


Souvisí to asi také s dobou, ve které žil. Podtitul výstavy Comenius zní:  „doba mezi rozumem a šílenstvím“. Je narážkou spíš na Komenského nebo na dobu ve které žil?

Na obojí. K sedmnáctému století se dodnes vztahujeme jako k době, která zrodila moderní způsob uvažování. Souřadnice světa, v kterém stále žijeme, jsou v podstatě dány právě Descartesem, Hoppsem a i Komenským.V tomto ohledu on je člověkem velmi racionálním a někým, kdo se zcela právem hlásí k velké humanistické tradici evropského myšlení. Vedle novodobé formy racionalismu se však v té době rodí a ustavuje i novodobá forma mysticismu. Je to doba, která je plná iracionality. V tomto ohledu je Komenský osobností nesmírně komplexní, která svou dobu v mnohém překonává,  ale v mnohém ji samozřejmě také odráží. 


Komenský se dožil úctyhodných 78 let a žil ve velmi složité době, kdy Evropou zmítaly války mezi protestanty a katolíky, země byly sužovány ekonomickými i živelnými problémy.  Jak se v té době lidé s pohromami vyrovnávali? 

Možná lépe, než bychom se s nimi vyrovnávali my. Lidé byli jinak geneticky vybavení a byli samozřejmě jiného ustrojení. V první řadě, smrt pro ně byla běžnou součástí každodennosti. Statisticky vzato, jestliže se někdo dožil věku deseti let, byl svědkem toho, že z jeho sourozenců tři až čtyři umírají, nejčastěji před dosažením jednoho roku. Jestliže překonal tuto kritickou bariéru a nepotkalo ho nic špatného, mohl se dožít tehdejšího průměrného věku, který byl někde kolem čtyřiceti, pětačtyřiceti let. V tomto byl Komenský naprosto nadprůměrný. Ale i tady statistika zafungovala,  protože z jeho dětí, kterých nebylo málo, ho vlastně přežila jen jedna dcera.  V tomto ohledu lidé … možná se to odráželo víc na jejich citovém vztahu k blízkým, protože prostě věděli, že tady zítra být nemusí. 


Znamená to, že i se smrtí se naši předci smiřovali, vyrovnávali lépe?  

Možná ano. My dnes často smrt ze života vytěsňujeme, pěstujeme jakýsi kult věčného mládí a zdraví.  Smrt svěřujeme specialistům, kteří jsou „kdesi jinde“, od nás odděleni zdí a bariérou. Tehdy se umíralo v kruhu rodinném.  Když umíral dědeček, tak se k němu naopak malé děti zvaly, aby to viděly.  Jestliže někdo měl možnost zemřít v kruhu rodinném stářím nebo na nějakou normální nemoc, tak se to považovalo za požehnání, za výraz Boží milosti. Lidé se modlili, aby je smrt nestihla na cestách nebo právě následkem nějaké živelné pohromy a především, aby je smrt nestihla ve stavu, kdy by nebyli smířeni s Bohem. V tomto ohledu byla smrt skutečně všudypřítomná a lidé k ní měli jiný vztah, než máme my.  Na druhou stranu to neznamená, a Komenský je toho také dokladem, že lidé by se smiřovali lehce s odchodem svých blízkých a že by to pro ně nebylo důvodem k často hlubokém zármutku. Ovšem právě u Komenského tento zármutek je vždy projasněn perspektivou křesťanské víry. 


Komenský se za dobu svého života potkal s několika morovými epidemiemi, které mu vzaly řadu blízkých. Jak moc mu pomáhala víra, jak si to vysvětloval?  

Komenský to vysvětluje v jednom ze spisků, které napsal, nejdřív německy potom i česky, „Kratičká zpráva o morním nakažení“ se to jmenuje, vydal to v Lešně. Jsou to vlastně taková „nabádání, naučení souvěrcům a současníkům“, jak on psával, jak se mají chovat v podmínkách morové epidemie.  V první řadě se mají modlit, aby Bůh ráčil morovou epidemii ukrátit a aby její zdrcující důsledky byly co nejméně tragické. Protože mor, podle všeobecně rozšířené představy sdílené všemi křesťany, byl v první řadě božím trestem. Trestem, který Bůh uvaloval na hříšné lidstvo. V tomto smyslu by se lidé tedy měli zamyslet, obrátit se k Bohu a litovat svých hříchů. Na druhé straně Komenský nepopírá, že je možno a nutno se proti moru nějakým způsobem chránit. Nezpochybňuje lékařskou vědu a naopak říká, že křesťané by měli využívat všech možností, které tehdejší poznání nabízelo, to znamená chránit se „před morovým povětřím“, jak říkali.  Apeluje také na křesťanské chování vůči těm, kteří jsou v karanténě nebo kteří jsou nemocní. Je důrazně proti tomu, aby byli tito lidé nějakým způsobem ostrakizováni, aby je jejich okolí odmítalo a zavrhovalo.   Říká, že tito lidé mají právo, aby se k nim jejich bližní chovali jako křesťané, nikoliv jako bezcitní jedinci, až do konce jejich života. 


Opusťme teď 17. století a podívejme se na Evropu očima toho, co prožíváme dnes.  Je nějaká z historie známá epidemie srovnatelná nebo dokonce větší?  

No tak určitě. Slavná černá smrt v letech 1348 až 1349 v některých oblastech Itálie zřejmě zkosila dvě třetiny obyvatelstva. To je naprosto nesrovnatelné se současností, ale samozřejmě ta srovnání všechna kulhají. A nebyla jediná …


Jaké měly tyhle pandemie, epidemie vliv na společnost té doby a jaká byla tehdy restriktivní opatření?  

Restriktivní opatření ves rovnání s dneškem byla primitivní a nedostatečná, protože samozřejmě nebyl možný systém totální kontroly společnosti až do úrovně každého jedince, jako je tomu dneska. V tomhle ohledu byl feudalismus velmi nedokonalý. Nicméně, byly určitě pokusy zamezit šíření nákazy. To znamená, že oblasti, které byly ohnisky nákazy nakažlivých chorob, byly izolovány. Skutečně existovaly sanitní kordony, vojsko obestoupilo určitou oblast a bránilo, jak dnes říká, sociální mobilitě obyvatelstva. Omezil se provoz na hlavních zemských cestách. Lidé mohli tam, ale nemohli už zpátky, pokud tedy se neprokázali, že jsou zdraví, a to zase je podobné s dneškem. 


Takže už ve středověku fungovala karanténa a lidé museli do izolace? 

Koneckonců sám pojem karanténa je odvozený z italského slova „quarantine“, což znamená čtytřicet. A čtyřicet dní bylo doba, kterou museli v dobách ohrožení morem trávit všichni ti, kteří chtěli vstoupit do Benátek, na malém ostrově („isola“). Takže odtud pochází všeobecně rozšířený pojem karanténa. No a jinak to samozřejmě běžný život poznamenalo.  Jestliže se v nějakém domě objevil mor, dům byl de facto zatlučen a izolován. Lidem uvnitř se nějakým způsobem dodávala strava a čekalo se určitý počet dní, kdo to přežije a kdo ne. Nikdo nemohl dům opustit. Potom nemohli lidé opustit třeba celou čtvrť, která byla tímto způsobem chráněná a podobně.  Prostředky léčení nemocí byly pochopitelně nedostatečné a příliš mnoho to nefungovalo. I proto se lidé často uchylovali k modlitbě nebo k určitým pověrečným prostředkům.  Jinak rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem spočíval také v tom, že základní životní funkce společnosti nebyly ochromeny. Za moru se nezavíraly hospody. Naopak, krčmy byly plné. Neomezovaly se živnosti a podobně. 


Je to poprvé, co se pandemie odehrává v podstatě v přímém přenosu díky mediálnímu světu, ve kterém žijeme, poprvé, co přišla pandemie v době, kdy si lidé už tak trochu připadali nesmrtelní?  

To určitě ano. V tom je podstatný rozdíl dneška oproti době relativně i nedávno minulé. Když si třeba vezmete noviny, které vycházely v době, kdy na španělskou chřipku denně umíralo i u nás mnohem více lidí, než umírá dnes na koronavirus, aniž bych to chtěl zlehčovat, tak tam vlastně zprávy tohoto typu vůbec nenajdete. V době kolem roku 1920 prožívá Československo konjunkturu, radost z osvobození, radost ze samostatnosti, má před sebou světlé perspektivy. A o tom, že by tady řádila španělská chřipka statisticky vzato mnohem hůře, než dneska řádí koronavirus, tam vlastně nenadejte ani zprávu. 


Dnes o epidemie nejde neslyšet. Když mor postihl ve 14. nebo pak 17. století nějaké městě, tak to byla velmi intenzivní, často fatální zkušenost, ale vedlejší město, vesnice žily běžný život, tam o tom příliš nevěděli?   

Tak to není úplně pravda. Zemské a státní úřady měly za úkol vést určité statistiky 

a především vydávat opatření, dnes bychom řekli hygienická, která měla určitým způsobem neutralizovat a snížit dopady epidemie. Pokusy tady byly, ovšem z dnešního hlediska byly samozřejmě nedokonalé. Čili povědomí o tom bylo. Existovalo zpravodajství, které rozšiřovalo zprávy o moru, často velmi přehnané.  


Znamená to, že se už ve středověku objevovaly fake news?  

Fake news se objevovaly vždycky, akorát kanály, kterými se šířily, byly ve srovnání s dneškem velmi primitivní a neefektivní.  


Pandemie se dříve vyskytovaly jako důsledek válek a pohrom anebo byly i v dobách míru? 

Vazba na války tu vždycky nebyla. Všeobecně se předpokládalo, že vojsko, které táhne krajem, s sebou nese i určité choroby, že obyvatelstvo zbídačené válkou, podvyživené a vystresované (pochopitelně po té psychické stránce nebylo v dobré kondici) snáze podléhá chorobám. Koneckonců to byl příklad i cholery, která následovala po válce prusko-rakouské v roce 1866 a kterou máme velmi podchycenou. Někdy se předpokládá i příčinná souvislost mezi první světovou válkou a pandemií španělské chřipky po roce 1918 a ve 20. letech. Takže ty vazby tady byly. Na druhou stranu, celá řada velkých pandemií neměla vůbec žádný vztah k válečným událostem a vznikaly v důsledku třeba neúrody nebo pohybu určitých skupin obyvatelstva. A samozřejmě tehdy vždy v důsledku primitivních hygienických podmínek, které byly semeništěm chorob. 


Mluvíme o příčinách, ale jaké byly následky?  Jak se společnost měnila po takových pandemiích? 

No možná Vás překvapím, ale pokud mohu říci, tak minimálně. Docházelo k určitému pokroku v oblasti medicíny, protože lékaře odjakživa zajímaly choroby a - cynicky řečeno - každá pandemie jim dala zvýšené možnosti studia průběhu těchto chorob. Lidstvo postupně přišlo na to, že „morové povětří“ ani „boží hněv“ asi nebudou ty skutečné příčiny. Jakmile byl objeven mikroskop, začalo se hovořit o mikroorganismech.  Koneckonců jezuita Athanázius Kircher, který byl současníkem Komenského, mezi prvními tvrdil, že tady jsou prostě taková malá zvířátka, které se vyskytují v krvi a která jsou viditelná mikroskopem. A tato zvířátka asi budou nějakým způsobem souviset s chorobami. To byla ta cesta poznání, která potom vedla k vymýšlení různých vakcín.  Od počátku 18. století se i v Evropě vakcinuje, třeba proti neštovicím … Takže vědecký, lékařský posun tady určitě je. Ale jinak, že by se společnost zásadně měnila ve smyslu etickém, morálním nebo ekonomickém, to určitě ne.  


O co se v tehdejší době mohla společnost a lidé opřít v případě takových ran, aby se už vydali dopředu a přestali myslet na ztráty? 

Myslím, že to už je dáno samotnou lidskou povahou.  Samozřejmě, že lidem nepochybně pomáhal křesťanský systém hodnot.  Ale zase si nesmíme představovat, že v 17. století byli všichni lidé tak hluboce poučenými věřícími křesťany, jako byl třeba Jan Ámos Komenský. Pochopitelně, že ne. Na druhou stranu, život v té době mimo církev neexistoval.  I pro člověka, který věřil velmi povrchně a nebyl důsledně vzdělán v křesťanství, neexistoval jiný život než život v rámci některé z křesťanských církvi. A církev jako instituce se samozřejmě starala o určitou etickou výzbroji svých oveček, ať už to byla církev protestantská nebo katolická. Takže lidé se s tím smířili. Jak víme, smíření se s daností je v povaze lidské. To je antropologická konstanta.  A když si přečtete líčení moru ve Florencii v úvodu Boccacciova Dekameronu, tak i tam vlastně vidíte snahu člověka nějak ty negativní záležitosti vytěsnit a morové nákaze se prostě vyhnout tím, že se jí nějakým způsobem pokusí uniknout. 


Znamená to, že - očima historika - jste optimistou i pro dnešní dobu a pro to, co přijde?  

Jestliže budu konstatovat, že lidstvo se z této pandemie opět nijak výrazně nepoučí, je to výraz optimismu a pesimismu současně.  


A zapomeneme na ni brzy? 

Kdo si dneska vzpomene na španělskou chřipku? A to je pandemie, jejíž pamětníci mezi námi ještě mohou žít. Kdo si vzpomene na tuto pandemii, která decimovala civilizované části světa po několik let a jejíž konečný součet ztrát byl mnohem vyšší, než je, zatím, součet dosavadních ztrát způsobených koronavirem? Už nikdo. Lidé jdou dál… 


… doufejme že pandemie brzy skončí, doufejme, že se brzy vrátíme všichni do lavic, do ulic, do práce, ke svým blízkým a brzy budeme mít možnost přijít se podívat i na výstavu Comenius 1592 – 1670 do jízdárny Pražského Hradu a napravit si tak mínění o jednom z největších Čechů Janu Ámosu Komenském. Zaslouží si to. 

Nový komentář

e-book Vytvořte nezapomenutelnou prezentaci

Vytvořte nezapomenutelnou prezentaci

Naučte se s námi opustit nudné stereotypy v prezentování, proměňte trému ve svou výhodu a odrovnejte kolegy i nadřízené perfektním projevem.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Jeho používáním s tím souhlasíte.

nahoru