Top vision

czen

Lead and Learn #32 - Michaela Murin

V prvním podcastu roku 2022 Lead and Learn společnosti Top Vision o vzdělávání vítám Michaelu Murin. Jejím tématem je time – management, jak si správně a efektivně plánovat čas. Abychom uměli zkrotit čas, musíme věci občas měnit. A abychom uměli dělat ty správné změny, musíme vědět a chtít. A to je další velké téma Míši Murin: nacházet a využívat souvislosti mezi naší psychikou a realitou. Na svých kurzech učí pochopit realitu i způsoby, jak ji změnit, aby se nám žilo a pracovalo lépe. Studovala filozofii, později získala mezinárodní licenci NLP (neuro-lingvistické programování) Master od Richarda Bandlera, prošla speciálními tréninky jako například Psychologie přesvědčivosti, Vyjednávání, Hypnóza, Řeč těla pro obchodníky a podnikatele, neuro-lingvistické programování v marketingu, Life Coach, Mindfullness a další. Deset let působí jako lektorka a koučka. Kromě poradenské praxe sama založila a vedla dvě firmy a byla a je také manažerkou a trenérkou. 

Od mikrofonu zdraví Petra Schmalzová. 


Otázky „na zahřátí“: 


Co jste se naučila ve škole a používáte dodnes? 


Určitě číst, psát a základy nějakých jazyků …


Kdo je vaším vzorem a proč?   


Znám hodně lidí, kteří mě v něčem inspirují. V podstatě každý mě něčím inspiruje a téměř na každém najdu i něco, co mě úplně neinspiruje.  Jeden nějaký konkrétní vzor asi nemám.


Čím byste byla, kdybyste nebyla, čím jste nyní? 


Zpěvačkou, třeba.

 

Čím jste inspirativní pro své pracovní okolí? 


Jsem optimistická. Vždycky hledám cesty, jak „to“ jde a vždycky je nacházím. A jsem ráda i za ty členy týmu, kteří umí poznat, proč moje řešení nejsou úplně nejlepší, proč „to tak nepůjde“.  Jsem člověk, který dává hodně energie, síly, vize a směřování. Zároveň umím i opečovávat tým, umím se zastavit ve svém nadšeném tempu vpřed, a podívat se na věci z dalších stran, aby nám to klapalo.


Když klopýtnete, o jaké životní moudro se můžete opřít? 

Naší jedinou jistotou je změna. Myslím, že kdo nechybuje, tak se neučí a moc nežije. 

 

Čím je pro Vás osobně vzdělávání a osobní rozvoj? 

Neustálou cestou. Nemusí to být - a pro mě už dávno není – jen o navštěvování nějakých seminářů a o učení … i když teď zase mám za sebou zrovna další výcvik, takový pěkný ...  

Pořád nasávám další zkušenosti. Z každé nové situace se učím. Jestli tohle někdy přestane, tak přijde stagnace a takové už „umírání“ potom. Takže vzdělávání je pro mě životní cestou.


Umíte spočítat, kolika různých výcviku jste se osobně zúčastnila jako posluchačka?  

Asi by to byly desítky kurzů. 


Které byly ty nejdůležitější?  

Určitě NLP (neurolingvistické programování). Všechny další mi přidávaly něco dalšího nebo jsem poznala něco víc do hloubky a z jiného pohledu. Jsem určitě ráda za všechny výcviky, kterými jsem prošla, včetně koučování jako Life koučink nebo Mindfullness koučink. Jsou to podobné věci, ale v každé metodě se klade důraz na trochu něco jiného … a z každé jsem si něco důležitého vzala. Pro sebe i pro svou práci.

Takže se dá říct, že to, co dnes na svých trénincích rozvíjíte, je vaše vlastní metoda? 

Má pomyslná sněhová koule vědění se nabalila ze všeho, čím jsem si prošla a procházím. Nejen z výcviků, tréninků a přednášek. Obrovsky cenné pro mě byly i spolupráce s lidmi, vedle kterých jsem se učila v praxi, obrovsky cenné pro mě bylo i to, když jsem byla někde hozená do vody, a musela udržet třeba sebe, tým a celou firmu s hlavou nad vodou. Potkala jsem skvělé mentory, učila jsem se. 

Vraťme se k NLP, tedy neuro-lingvistickému programování. Proč jste se tímhle směrem vůbec vydala? 

Na vysoké škole jsem měla skvělého profesora, psychologa z praxe, který s námi na cvičení každý týden řešil případy z praxe. Probírali jsme je ze všech stran a dal nám ochutnat mnohé psychologické metody, od klasických přes nové po alternativní: od psychoanalýzy až třeba po konstelace. Prostě obrovské spektrum. NLP bylo dalším střípkem do mozaiky. Když jsem měla před státnicemi, začala jsem se zajímat o možnosti mozku, o zrychlené učení, jak mít lepší systém poznámek, abych zvládla všechnu tu látku. Svůj první kurz zrychleného učení, sugestopedie jsem absolvovala v době, kdy jsem se začala zajímat o vzdělávání a také o cizí jazyky. Najednou se všechno šlo naučit.  Pak jsem neurolingvistické programování objevila v marketingu, pak jsem potkala lidi, kteří ho na nějaké úrovni školili anebo spolupracovala s kolegy, kteří ho používali v praxi. Už jsem obrážela i vzdělávací akce, kde se NLP používalo. Až nakonec, asi po osmi letech, jsem si řekla, že chci NLP poznat hlouběji a chci mít i certifikaci. 

Co to vlastně je NLP nebo-li neurolingvistické programování? 

Pro lepší pochopení: jde o soubor metod nebo technik psychologie, které měly nejvýraznější nebo nejrychlejší výsledky. Richard Bandler a John Grinder, kteří jsou zmiňovaní jako zakladatelé minimálně jednoho směru NLP, vzali soubor technik a poznatků z praxe tří nejlepších psychoterapeutů 20. století, Virginie Satir (USA, 1916 – 1988), Milton Ericksona (USA, 1901 – 1980) a Fritze Perlse (USA, 1893 – 1970), a začali stavět koncept.  Kdybych měla přeložit název, tak „neuro“ znamená smysly, jak vnímáme realitu. To „lingvistické“ je o jazyku, nejen to, co říkám, ale i to, jak si věci skládám, pojmenovávám, co jsem navnímala a co z toho vyvozuji. A „programování“ nám uzavírá pomyslný kruh, kdy já jsem něco navnímala, nějak jsem si to pojmenovala a pochopila pro sebe, a vytvářím na základě toho nějaký vzorec chování, vnímání. Ten může být pozitivní nebo negativní. Klasickým negativním příkladem je vzorec:  Jako malá jsem často slyšela: „Prší, to bude blbý den!“ Vnímala jsem, že prší a někdo mi řekl, že „bude blbý den“. A dnes, i když vůbec nevím proč, tak mi v deštivém dnu jde energie a nálada dolů, a ruším plány, protože prší. Přitom proč  Jen proto, že mám z dětství nějaký vzorec. A neurolingvistické programování říká: „Když ti ten vzorec nevyhovuje, tak ho změň. Pojď se na to dívat jinak, dát jiné vysvětlení počátečnímu vjemu. Fakt, že prší, neznamená, že musím mít špatný den“. To, že něco vnímám, ještě neznamená, že to tak nutně fakticky je. Já si vnímání můžu změnit, aby mi to víc vyhovovalo.

Použila jste metody NLP i na sobě? 

Samozřejmě … psychologii studují nejvíc ti, co to potřebují,  na nutriční terapeutku jdou nejvíc ti, co řeší jídlo a podobně, u mě to bylo stejné.  I když si člověk možná nejdřív neříká, že potřebuje tu největší pomoc sám, tak se sám začne rozkrývat, vidí věci, které jeho život ovlivňují a pokud je k sobě upřímný a chce se růst a mít lepší, pohodlnější a příjemnější život, začne přirozeně vědomě opravovat ty špatné věci nejprve sám u sebe.

A kdy člověka napadne, že ty věci, které u sebe opravil a u něj fungují, chce i předávat dál? 

Dalo by se říct, že vždycky. Když jsem něco nového uměla, tak jsem měla nadšení to sdílet. Minimálně těm, které to zajímalo. V začátcích jsem vnímala, že pokud nemám příslušné certifikáty, je nové poznání jenom pro mé vlastní použití. Jakmile jsem získala mezinárodní certifikaci NLP, získala jsem oprávněně pocit, že už můžu učit. 

Myslíte si, že metoda NLP je spíš pomoc jednotlivci anebo funguje dobře i v týmu? 

Pracuji s jednotlivci i s týmy. Během posledních let mnohem víc pracuji s týmy.  Měla jsem psychoterapeutickou poradnu, ta byla vyloženě o jednotlivcích, ale dělala jsem i semináře pro zhruba deset účastníků, kde jde pracovat individuálně, ale i využít sílu skupiny. V současné době pracuji s velkými týmy. 

Jste spíš koučka nebo lektorka nebo trenérka?  

Mám ráda koučink a ve všech mých kurzech se to odráží. Rozhodně nejsem jen lektorka. Nikdy mě neuvidíte jen přednášet, protože z takové přednášky si účastníci málo odnáší. Jakmile mluvíte dlouho a lidi se nezapojí, jde jejich energie dolů, ztrácejí pozornost. Od začátku do konce kurzu neustále používám, co jsem se sama naučila: prvky hypnotické komunikace, zrychleného učení, pořád lidi zapojuji, pořád je vybízím k nějaké aktivitě. Takže vlastě název trenérka mi sedí velmi dobře. A asi i koučka, protože používám koučovací metody v každém tréninku.

Jak se díváte na to, že dnes může být koučem skoro každý. Jak mám rozeznat dobrého od špatného kouče?  

Já se na to prostě nedívám (smích) …  Samozřejmě, že byla doba, kdy jsem si říkala, že dnes může být kouč každý, zatímco dřív byl nutný dlouhodobější výcvik. Stálo mě nemálo energie a peněz, které jsem investovala do vzdělávání a dnes, díky internetu a propojení světa, můžete být koučem třeba za týden …  Vybírala bych určitě podle zkušeností. Když já hledám pomoct, protože jsou situace, kdy si říkám: „Možná se nevidím úplně pravdivě a možná bude dobré do sebe nechat šáhnout někoho dalšího“, chci znát reference. Chci poznat toho člověka, který mi má pomoct a kterému se mám otevřít.  Nemusí mi vyloženě sedět, nemusí mi být ani zvlášť sympatický, ale chci vidět, že výsledek dostanu tím nejefektivnějším možným způsobem. Takže já osobně chci třeba i kouče, který se nebojí být nepříjemný, protože já se toho taky nebojím, protože mi to moje povaha umožňuje. Jiný si hledá kouče tak, aby si měl s kým popovídat, a i to je v pořádku. Koučink, na který se zaměřuji, je hodně směrovaný na výsledek. Vedu člověka, aby k cíli došel sám, ale aby se to stalo nejkratší možnou cestou. 

Vy svým klientům neříkáte, co mají dělat, protože si na to mají přijít sami.  Je tohle čekání pro kouče jednoduché?  

To je základ koučinku. Spousta koučů, kteří nemají takové penzum dovedností a zkušeností, vás budou obecnými otázkami pomalu někam směřovat. Já ráda použiji všechny možné techniky, které jsem se naučila, abych vám pomohla rychle a efektivně najít svou cestu. Umít použít techniky, abych vás odblokovala a posunula. Vhodnými otázkami vás posunu vpřed i tam, kde se Vám nechce. Jdu hodně na dřeň, hodně do hloubky, nebojím se člověka zeptat na cokoliv. Nebojím se emocí, ani těch negativních.

Vypadáte, že umíte rychle odhadnout situaci a člověka, jak moc je pro vás osobně náročné klientovi hned neříct, co dělá špatně a co by měl dělat líp?  

Na začátku by člověk velmi rád intervenoval tímhle způsobem. To si moc dobře pamatuji i sama na sobě. Postupem času vám dojde, že to nejrychlejší a nejefektivnější, co můžete udělat pro klienta, je, že s pomocí vašich dobrých otázek on sám pojmenuje, co a proč dělá.  

Proč je cennější, aby si na to klient přišel sám? 

Protože dokud mu to říká někdo cizí, tak to pořád bude nějak rozporovat. Na co si člověk přijde sám, je prostě vlastní. Má svoje velké „Aha!“ a i lék, který si nachází, je jeho. Protože on sám sebe zná nejlíp. Je fajn, že nějaké manažerce nebo koučce něco funguje, ale jakmile bude klienta nutit, říkat mu co a jak má udělat, tak přijde přirozená reakce: „ale v mojí situaci to nejde“. A pak začne člověk vymýšlet důvody a výmluvy, proč to nejde. Když se však klient pod neústupnými, do hloubky mířícími, správnými otázkami bude muset sám podívat na svoji realitu a najít v ní svoji vlastní cestu, má vyhráno. 

Jak v tomhle procesu vyloučíte negativní emoce, aby se člověk nedostal do situace, kdy bouchne do stolu a řekne „Já už dál nemůžu a nechci“, protože řešením není útěk …  

Rozhodně není! Já se nebojím negativních emocí. Vždycky koriguji jen to, abychom ty emoce drželi v hladině, kdy mi pomáhají k akci. Můžeme se cítit dobře a je to fajn a směřujeme někam, ale klidně se můžeme cítit negativně. Jestli se na mě klient bude vztekat, mně je to vlastně jedno. Dokážu moderovat či regulovat i takový vývoj. I ten vztek dává „drive“ k nějaké akci. Kdyby klient chtěl jít do nějaké sebelítosti, viny, tak tam okamžitě zasáhnu stylem „ok, věci jsou dané, pojďme je nehodnotit, a hledáme řešení, co se s tím dá dělat“. Nejsem tu proto, aby se klient dlouho patlal v tom, že něco bylo špatně, že k něčemu nemá dispozice. Řeším, co může a má udělat teď a tady. Co má k dispozici a jak to využít.  

Bavíme se o tom, jak měnit buď nastavení nebo prožívání nějakých situacích u jednotlivce, ale definitivně jiná disciplína je to samé nastavovat u týmu, ve struktuře firmy. Protože v praxi potom lidé často říkají: „Já bych to chtěl dělat, ale můj šéf …“ 

Klasické „ono to nejde“. Jenže týmy jsou tvořeny jednotlivci. Pokud najdu kvalitní jednotlivce, pak mám kvalitní tým a potřebuji ho kvalitně řídit. Co určitě nefunguje, najít si kvalitní jednotlivce a potom jim nedat důvěru. A to už je zase o individuální práci manažera, který musí umět znát a kvalitně řídit své lidi, aby tým pracoval super. 

V jednom z tréninků, který v top vision máte, učíte, jak pracovat s emocemi, jak je používat a jak předcházet stresu. Myslíte si, že emoce do byznysu patří?

Emoce patří všude. Jsou naší přirozenou součástí, pokud tedy nejsme psychopatické osobnosti. Primárně jsou emoce vždycky nějakým mým semaforem. Mohou mě varovat, mohou spustit i nějaký strach, obavu. Když mám v sobě něco v nepořádku, emoce můžou být i nějakou pomyslnou cedulí, která mi říká „pojď se podívat, tady něco máš, s tím člověkem radši nespolupracuj, tohle by ti v té spolupráci vadilo, tak si to pojď pojmenovat a zpracovat, ať to už nepřekáží“ … třeba. 

To znamená, že je dobré používat emoce v týmu a je správné je i v pracovním kolektivu sdílet? 

Na to nejde odpovědět stoprocentně, ale pokud máme zdravý a bezpečný tým, je úžasné, když můžeme otevřeně sdílet emoce a říct, co se nám případně nelíbí nebo co cítíme jinak a vyříkat si to. Pokud tým tvoří kvalitní jedinci, tak si dokáží otevřenou komunikací perfektně vypomoct a změnit nastavení a najít léky, ať každý může perfektně dělat svoji práci, ať jsou jeho potřeby saturované, ať se cítí tak dobře, že podá nejlepší výkon. Emoce obrovsky ovlivňují náš výkon. Množství energie co máme, motivace, to všechno je s tím vlastně spojené. Když emoce nevnímáme nebo se je snažíme potlačit, protože jich zrovna máme víc negativních a chceme je „nechat pod pokličkou“, tak nás to – možná paradoxně - utlumí na všech frontách. Nikdy nebudeme tak dobří, jako když se s emocemi naučíme pracovat.

V jednom rozhovoru říkáte, že když je člověk v nepohodě, měl by udělat změnu. Ale současně dodáváte, že ke změně potřebuje výrazný impuls. Jak moc výrazný ten impuls musí být a proč nevěříte, že člověk je ochoten a schopen dělat kontinuálně malé  změny k lepšímu? 

Není to tak že bych nevěřila lidem, že to nezvládnou jinak nebo že potřebují stimuly ke změně. Platí, že čím si je člověk vědomější svých emocí, sebevědomější, čím víc sám se sebou pracuje a víc se poznává a lépe se umí sebeřídit, tím méně vnější stimuly potřebuje. Protože reaguje, jakmile emoce pociťuje. Hned narovnává situace, komunikaci, vztahy, nastavení a mění věci kontinuálně. Nicméně je pravda, že většina lidí setrvává v nepohodě a čeká, až přijde něco z vnějšku tak silného, že je to nakopne. Potřebují vnější stimul. Nebo i vnitřní, kdy už se těch vnějších negativních věcí valí tolik, že už neví, co se sebou. A tak udělají změnu a bohužel jdou přes bolest. Bohužel řada lidí nedělá změnu, dokud se to „dá přežít“. Jde o koncept našeho podvědomí, které nás chce ochránit před nebezpečím. Změna je vždycky něco nového a s ní přicházejí bloky, strachy. Ale pokud svoji komfortní zónu překračuji pravidelně, pokud se už nebojím riskovat, pokud se už nebojím chybovat, pokud mám sebevědomí, rozumím si a vím, že vím, co se sebou, vím, že já jsem svoje jediná jistota a že já si zabezpečuji všechny své potřeby, tak to dám. A s tímhle nastavením se pak můžu pouštět do změn neustále. 

Je tohle správné nastavení, když chci být zároveň i týmovým hráčem? Není třeba naopak v zájmu stability týmu občas nedat průchod svým aktuálním negativním postojům a emocím? 

Asi bychom se potřebovali bavit o konkrétní situaci. Nicméně, když to řekneme takhle obecně, tak moje odpověď zní „Ne“.  Vždycky si víc cením, když můžeme být otevření a růst a vyvíjet se společně a – všichni společně a každý, jak může -  táhneme za pomyslný „provaz“ stejným směrem. Protože jakmile zůstane něco nepojmenovaného, v někom narůstají negativní emoce, někdo ztrácí energii a výkon, někdo hledá nějaký exit, protože se mu cosi nelíbí, tak vždycky se tým oslabuje. A jestli se to nepodchytí včas, pokud nedám prostor člověku, že se může svobodně vyjádřit, že s tím budeme pracovat, že je v pořádku nemít pořád pozitivní emoce, máme problém. Já jen potřebuji vědět, kdy je ta vhodná chvíle emoce použít a jak je efektivně použít a vyjádřit, aby se změnil stav na takový, ve kterém se mi funguje dobře. 

V jaké situaci je tedy nejlepší dělat změny, ve chvíli negativních emocí nebo počkat, až se budu cítit dobře?    

Změny se mnohem lépe dělají z pozice dobrých emocí. Pokud jsem v pozitivních emocích, mám mnohem víc energie, cítím se a jsem mnohem víc silná a sebevědomá, jedu vlastně v takovém „flow“ (stav naprosto soustředěné motivace), můj mindset je super a moje výsledky i rozhodování jsou tím pádem lepší. V takovém stavu dělat změnu nebolí. Když čekám, až mé emoce budou tak nízko, že už nebudu moct jinak, jdu přes bolest. A to bolí a je to škoda.

Jak si i ve stresových situacích zachovat pozitivní energii, která mě vede k dobrým změnám v rámci pracovního nebo životního procesu? 

To je dobrá otázka. Když prožívám stres a neumím si ho uvědomit a řídit, tak je pro mě v tu chvíli vlastně nemožné mít pozitivní pohled a energii dělat změny zlehka, hravě a v tom „flow“.  Prostě se to vylučuje. Buď máme systém přežití nebo systém tvoření a kreativity, kde jdou změny dobře. A jak si udržet pozitivní „flow“, když se na mě valí nepříjemné věci?  Vnímat svoji odezvu, že mi to nesedí a že se mi to nelíbí, ale jsem schopná to pojmenovat, řídit a dělat průběžné změny. Nebo si jen uvědomit, že právě jsem ve stresu, něco se mi nelíbí a nevyhovuje, potřebuji s tím něco udělat, ale teď nemůžu, a budu se tomu věnovat později, protože teď potřebuji vyřešit něco jiného. Když si rozumím, můžu řídit svoje emoce tak, aby mě negativně neovlivnily a abych mohla pracovat. Potřebuji si být vědoma svých emocí. To je základní klíč, jak pracovat se stresem. Nezazdít ho, neříkat „to zvládnu, nic se neděje“, ale vnímat, že moje energie klesá, moje emoce nejsou pozitivní, že je tady prostě něco, co potřebuji pojmenovat, vyjádřit, možná s tím nějak pracovat, abych mohla fungovat dál a nedostala se do spirály negativních myšlenek, pocitů, nastavení a ztráty energie. Protože pak ty změny bolí.

Zdá se, že právě sebepoznávání, sebe-korigování a nějaké sebe-motivování je možná to nejdůležitější, abychom zvládali stres kolem nás a nepodléhali mu …  

Rozhodně.  Je velký omyl, když čekám, že šťastnou mě musí udělat okolí nebo, že se mi budou dít jenom pozitivní situace. To je hezká pohádka, ale většina z nás jio nežije. V jakékoliv situaci já jsem ta, která rozhoduje, jak se k realitě postavím.  

Dalším vaším tématem, je time management, jak zkrotit čas. Tedy jak si správně naplánovat úkoly, abych je plnila včas a správně a aby jich nebylo příliš. Jaký je váš recept?  

Nejsem si jistá, zda jde vyjádřit v jedné či dvou větách. Určitě bych doporučila účast na semináři top vision. S účastníky kurzu projdeme time managementové metody, které se mi nejvíc osvědčily v praxi pro jednotlivce i týmy. Zároveň si vysvětlíme, jak funguje náš mozek optimálně, jak můžu řídit svou efektivitu. Efektivitou nemyslím to, že narvu diář nebo daný časový úsek maximem věcí, ale jak můžu udržím soustředěnou a efektivní práci. Jak využít čas ve prospěch potenciálu, který mám. Anebo v některých hodinách nemám a s tím je také třeba umět pracovat. Jak si můžu své úkoly změnit, přizpůsobit, rozkouskovat, abych je zvládla. Co jsou ty principy, aby se moje mysl nestavěla proti, aby nebyla vyčerpaná dřív, než se do práce pustí. Abych úkoly plnila, neoddalovala je, abych byla schopná se motivovat a třeba i zrychlovat, a přitom nebyla na konci pracovního dne zcela vyčerpaná. 

Co jsou ty úplně základní time managementové techniky?  

Na kurzu moc ráda sdílím princip GTD  (Getting Things Done), česky “mít vše hotovo“. Jak si rozkouskovat úkoly i jak si vyčistit mysl. Největší bolestí moderní doby je přehlcenost. Proto ztrácíme efektivitu a nedokážeme se ve věcech vyznat. Proto mám ráda GTD systém, ze kterého se můžeme inspirovat a vnést do věcí pořádek. Zároveň přináším inspirace i z jiných metod, jak si řídit čas. Určitě se díváme na klasiku, kterou je pojmenování „Smart“, jak skutečně kvalitně komunikovat a pochopit, co se musí splňovat, abychom všichni nejen logicky pochopili, ale podvědomě porozuměli daným úkolům a cílům. Protože logika nám všechno odkývá, že chápe. Ale naše podvědomí musí věci také přijmout. Když totiž podvědomí nechápe, tak si může věci vyložit jinak a klade nám pak překážky. Typicky třeba řeknu : „Chci zhubnout.“ Logika chápe, že asi chci jinak vypadat, zhubnout na centimetry nebo na kila, mám nějakou vizi, všichni známe. Ale ví to i moje podvědomí? Já myslím, že ne. Co to vlastně znamená? Jak mám vypadat? Když řeknu „chci zhubnout“, tak řadě lidí to podvědomí řekne: „A sakra, rychle se najez, protože teď nebudeš moct!“ A začínají fungovat spouštěče. Takže já si dala předsevzetí, že budou cvičit a hubnout, a místo toho nakonec vyjídám lednici. 

Jinými slovy říkáte, že když si dáváme ta standardní novoroční předsevzetí typu „přestanu kouřit, přestanu pít, zhubnu …“, tak se to určitě nepovede? Už na začátku děláme chybu? Proč? 

Protože se mi v hlavě aktivovaly strachy a protože cíl „zhubnout“ nebyl rozhodně dobře přeložený i pro mé podvědomí. Abych cíl mohla pochopit, uchopit, vzít za svůj a být skutečně motivovaná to udělat. Existují určitě výjimky se silnou vůlí, kterým takové sdělení stačí. Většina z nás bude však mnohem lépe chápat a konat změny, pokud přesně specifikujeme, co chceme, jakým způsobem se to má stát, co jsou nějaké milníky, kterých se budeme držet, čím a kdy budeme měřit, že se posouváme k cíli, kdy má být konečný výsledek a jak přesně má vypadat. To bychom měli vědět vždycky sami pro sebe, pokud se cíl týká nás, a pokud se týká týmů, tak si musíme být jistí, že všichni v týmu pochopili a přesně ví, co, do kdy udělat, jak to řídit a jak tam dojdeme.

Od novoročních předsevzetí se vraťme do práce a k Vašemu kurzu time managementu. Jaké jsou podle vás správné techniky, abychom v práci byli efektivní, nebyli zavaleni úkoly, nerozdělali všechno a nedokončili nic? 

Jedním z hlavních principů, který na kurzu učím, je právě nerozdělat všechno. Nepřipustit chaos, který bývá častým důsledkem multitaskingu. Doporučuji proto vykašlat se na to, že chci vypadat super výkonně. Je třeba si úkoly přesně rozplánovat: „teď se věnuji jednomu, pak vyřeším další“. Když to řeknu, tak spousta lidí zareaguje: „To v mojí práci vůbec nejde! To by mě můj šéf / kolega nesměl rušit / úkolovat / pořád se na něco ptát …“  Lidé mají spoustu výmluv, proč něco nejde. Součástí našeho tréninku proto je, jak všechny tyhle „rušiče“ zpacifikovat a jak řídit svůj čas. Všechno začíná u mě. Můžu mít osvíceného šéfa, který mi pomůže zavést řád, ale většina z nás tohle nemá. Proto potřebuje nejdřív začít prací na sobě, zavést si pořádek a nové principy, ukázat okolí, že to funguje, a pak si to vykomunikovat i v rámci týmu.  

Takže učíte lidi být odvážnějšími?  

Určitě jim dávám nástroj, jak věci pojmenovat a jak je můžu řídit. Neříkám, že tohle je jediná správná cesta, ale během tréninku si vyzkouší několik způsobů a z každého si mohou vzít něco, co je pro jejich obor a do jejich týmu použitelné. Zároveň se učíme zvládnout i emoce a komunikovat a skládat argumenty, aby mohli být odvážnější. Protože já nebudu odvážná jen proto, že jsem poslechla trenérku. To mi odvahu nedá. Potřebuji vědět, jak změny zavést do praxe, vidět výsledky a mít měřitelná čísla. Pak můžu říct: „Podívej, když jsem zavedla do své práce tohle, daří se mi. Když nejsem vyrušovaná, mám lepší výsledky. Pokud můžu nerušeně pracovat, řeším úkoly lépe a rychleji … Pojďme se domluvit, že …“ A už mám nějaký podklad, abych komunikovala nebo delegovala, už vím, co se mi do mého času vejde a naopak, co se mi tam opravdu nevejde. Pokud potřebuji změnu, ale moje komunikace zní: „Nevím, co dělat, jsem vyhořelá a už prostě nemůžu/nezvládám/nestíhám…“ , pokud jen křičím a nepožívám žádný argument, nemůžu očekávat diskusi a změnu. Takový druh komunikace bych nedoporučovala …

…ono to nefunguje i proto, že řada z nás je poslední rok a půl online a když se začnete hroutit, tak to obvykle nikdo neslyší a pokud slyší, tak vypne Vás nebo aspoň zvuk. Mění se techniky v time managenentu v online prostředí?  

V zásadě ne. Pokud se s týmem potkáváme, můžeme si udělat nástěnku, nějak si všechny barevně a vesele rozmalovat a naplánovat časové úseky, ale nepotřebujeme to.  Můžeme být online a i v rámci velkých korporací, týmů i sebeřízení času si umíme uspořádat čas.  V dnešní době máme úžasné digitální nástroje, které máme stále s sebou, propojené v počítači nebo v telefonu, a kdokoliv v týmu udělá změnu, dozvím se to a můžu na to adekvátně zareagovat, delegovat a upravit si rozvrh. To jsou úžasná nová nastavení, která papír prostě neumožňuje. Ale v základu jsou principy stejné.  Jen se pořád vlastně vylepšují nástroje, jak řídit svůj čas a jak být v pohodě a mít věci pod kontrolou.   

Pro top vision školíte dva kurzy: jak mít pod kontrolou čas a emoce. Zdá se mi, že obě témata jsou propojená. Mluvíme o sebeřízení, o vnitřní efektivitě a schopnosti otevřeně komunikovat, abych v týmu dobře zapadla, měla dobrý pocit z práce, a byla i přínosem pro tým. Máte nějakou osvědčenou radu, zaručený způsob, jak toho dosáhnout? 

Chcete zázraky na počkání? Dobře … ze všeho, co mi prošlo hlavou, bych doporučila:  sebevědomí.  Nemyslím budovat si ego. Ale skutečně dlouhodobě a stabilně dělat věci, které budují moje sebevědomí. Pokud se vyznám ve svých emocích, pak jsem najednou ve své kůži doma. Cítím se dobře, obrovsky mi roste síla a sebevědomí. Jsem v pohodě v jakékoli situaci, protože ji mám pod kontrolou. Odpadá jakákoliv trapnost, strach z chybování a tak dále. Z ničeho nedělám extra důležitost, tím pádem přichází i uvolněnost do všeho, co dělám, a uvolněnost do vztahů. I okolí na mě najednou reaguje jinak. Můžu si dovolit klidně a pokojně reagovat, komunikovat, protože vysílám jinou energii.  Sebevědomí přináší kvalitnější komunikaci. Najednou mě tolik věcí nestresuje, protože můj „střed“ je v klidu. Můžu argumentovat a přitom neútočit. Můžu říkat „ne“, a přitom je to laskavé a nikdo se mnou  nepotřebuje jít do sporu, protože moje „ne“  je příjemné, ale pevné. 

A jak nabrat to sebevědomí?   

Je celá řada cest. Mně nejbližší cesta je sebepoznávání, sebeřízení a zlepšování sebe sama. Když se sebou umím pracovat, cítím se přirozeně, jsem silnější a odolnější. Funguje i fyzická stránka: v čím lepší jsem kondici, čím víc mám síly, tím jsem odolnější i psychicky. Důležité je vědět, že mám schopnosti, abych mohla v dané situaci a čase působit, tvořit a pracovat. Nejen, že vím, že se dobře cítím, ale vím, že se můžu opřít i o své schopnosti a dovednosti, že vím, co dělat, že umím nacházet řešení. Takže bychom měli pečovat o svoje tělo, o svoji psychiku, pořád se vzdělávat a prohlubovat své schopnosti a dovednosti. To vše nám dává základ našeho sebevědomí. 

Co byste popřála svým kolegům, klientům i budoucím klientům do nového roku 2022?  

Ať si ho tvoříme tím nejlepším možným způsobem. Ať nikdy nezapomeneme, že jsme to pořád my, kdo událostem, které prožíváme, dávají „nálepky“. Proto si každou situaci můžeme udělat pro sebe dobrou. Ať se nám děje cokoli, my jsme ti, co svůj život řídí, co rozhodují. A pokud máme sílu a sebevědomí, tak je zvládneme vyřešit, ať už jsou šťastné či méně šťastné.  

e-book Vytvořte nezapomenutelnou prezentaci

Vytvořte nezapomenutelnou prezentaci

Naučte se s námi opustit nudné stereotypy v prezentování, proměňte trému ve svou výhodu a odrovnejte kolegy i nadřízené perfektním projevem.

nahoru