Top vision

czen

Lead and Learn #31 - Margareta Křížová

Hostem dnešního podcastu je Margareta Křížová. Ve světě businessu se pohybuje dlouho. 

Na rozdíl od řady jiných však neusíná na vařínech a jako správný vodnář míří dál a výš. Podstatou jejího byznysu je nacházet nové příležitosti pro firmy, lidi i produkty, které nebo kteří potřebují nakopnout nebo popostrčit. Dnes na Newton Academy vede Business akcelerátor pro studenty, je mentorkou pro podnikatele a poradkyní v oblasti M&A. Je neúnavnou propagátorkou podnikání a podnikatelského ducha. Pořádá workshopy a semináře, působí jako poradkyně různých podnikatelských soutěžích. Napsala knihu „Z deníku investorky – Jak podnikat a nezbláznit se“. S top vision má stejný názor, že rozvoj a vzdělávání lidí je alfou a omegou růstu firem a inovací. Přicházet s nápady je fajn, ale umět takový nápad i úspěšně realizovat a někomu dobře prodat, ať už ve firmě nebo na trhu, to už bývá problém … ne však, když máte vedle sebe Margaretu Křížovou.


Otázky „na zahřátí“: 


Co jste se naučila ve škole a používáte dodnes? 
Chodila jsem do školy v době, kdy nebylo úplně běžné mít počítač, takže jsem si psala tužkou do notesu a to mi zůstalo dodnes, i když samozřejmě ráda používám různé technologické vymoženosti. 

 
Kdo je vaším vzorem a proč?   
Mým velkým vzorem je Američanka Iris Apfel, které bylo v srpnu 100 let. Bývala módní návrhářka a významná interiérová designérka je dodnes módní ikonou. Pro devět amerických prezidentů dekorovala Bílý dům. Má neuvěřitelný elán. Před třemi lety, v 97 letech, podepsala kontrakt na modeling. Elán, energie, otevřená mysl … prostě skvělá ženská!

 

Čím byste byla, kdybyste nebyla, čím jste nyní? 
Víte, že to fakt nevím?  Možná… jsem Vodnář a ti jsou takoví samaritáni, tak bych asi byla někde zdravotnicí nebo učitelkou … ale vůbec si nejsem jistá.

 

Čím jste inspirativní pro své pracovní okolí? 
Určitě energií. Jsem workoholik, což ale může být i frustrující, protože mám někdy víc energie, než ostatní snesou. Pro někoho můžu být tedy inspirativní tím, že mám energii a pro jiné to může být břímě …

 

Když klopýtnete, o jaké životní moudro se můžete opřít? 

Mohu-li upřímně … Hlavně se neposrat!


Čím je pro Vás osobně vzdělávání a osobní rozvoj? 

Životní cestou. Je to životní filozofie. Vstupenka do světa, kde máte hlavu v pohodě. Protože kdo ví a zná, má obrovské příležitosti.  A kdo má chuť se pořád učit, má ,myslím, život trošku jednodušší.


Baví vás pořád poslouchat nové a nové příběhy o podnikání a hledat v nich ty perly? 

Baví mě to s lidmi, kteří mají chuť něco dělat. Na druhou stranu, přestože jsem empatická, v momentě, kdy mi někdo začne říkat „proč to nejde“, tak se ze mě stane saň. To fakt nesnáším!


Opakují se ty příběhy nebo v souvislosti s rozvojem technologií přicházejí úplně nové? 

Jsem investorkou, která nevyhledává super technologické projekty. Jsem tím docela známá. Není to úplně moje parketa a nerada si hraju na něco, co nejsem.  Opakují se příběhy byznysů, které vyrábějí něco hmatatelného, a podnikatelských příběhů, které začínají od nuly. Lidi většinou řeší, co dělat teď a co potom, jaké jsou priority… To se opakuje. Opakují se obavy vlastní, co tomu řeknou ostatní, co když se to nepovede. Je fajn, že už vím, co lidem poradit a jak je popostrčit směrem k podnikatelskému úspěchu.


Neštve vás trochu, že je u nás slovo „podnikatel“ vnímané jako negativní až pejorativní?

Mrzí mě to. Protože já znám podnikatele, kteří začali z ničeho a vybudovali úžasné firmy. Některé jsou opravdu těmi miliardovými kolosy. Mnohé si zase vedou dobře na trhu jako středně velké či menší firmy a mrzí mě, že se právě o jejich příbězích víc nepíše. Myslím, že je v tom trošku takové to „české závidění“. V časopisech na křídovém papíře se pořád píše o těch multi-miliardových nebo milionových byznysech a příběhy menších jako by nebyly tak atraktivní. Ale ony jsou!


Myslíte příběhy těch „z vedlejší ulice“, srozumitelné, co inspirují …

Ano, těch z vedlejší ulice. Myslím, že kdyby se o nich psalo více a psalo se i o tom, co ti lidi museli obětovat, překonat, dokázat, tak by jistě slovo „podnikatel“ dostalo o dost lepší zvuk. 


Přichází za Vámi lidé se svými nápady: umíte poznat, kdy nakopnout a kdy jen popostrčit?  

Myslím, že ano. Někdy je ještě třetí varianta: trošku přibrzdit! Protože lidi mají pocit, že musejí začít dělat hned deset věcí najednou. Je fakt lepší začít klidně, zvolna, udělat jednu věc, tu ukotvit a pak přidat další. Takže někdo potřebuje nakopnout, ale někdo potřebuje zpomalit a říct: Co kdybychom další věc přidali až příští rok?  


Když jsem podnikavá, mám nápady, měla bych za každou cenu chtít rozjíždět svůj byznys nebo myslíte, že můžu být i spokojenou zaměstnankyní ve firmě?  

Myslím, že podnikaví lidé mohou být a jsou spokojení i jako zaměstnanci. Ale musí si vybrat správnou firmu. Pořád jsou kolem nás firmy, které jedou v módu setrvačnosti a jejich hlavním mottem je „takhle jsme to dělali vždycky“. To asi není úplně ideální pro podnikavého zaměstnance. Ale jsou i firmy inovativní, které dávají lidem prostor a naslouchají jim. To je nakonec i poměrně známý příběh globálního úspěchu 3M, kdy firma naslouchala zaměstnanci a vydělala miliardy.   


Co jí zaměstnanec poradil?  

Jeden zaměstnanec výzkumu 3M vymyslel lepidlo, které nevytvářelo film, ale drobné kuličky. Takže se dalo zase odlepit. Nikdo nevěděl, co s ním.  Tak se prostě dalo do šuplíku. A pak jiný zaměstnanec ve 3M si potřeboval něčím udělat záložku v knížce, aby se ale nezničila stránka. No a zjistil, že v šuplíku je lepidlo, co lze odlepit, a dostal nápad na lepítko Post-it. Zkusil to nabídnout v podniku … a pak už to bylo jednoduché, protože se zjistilo, že to baví používat skoro každého. 


Je dobré se na začátku věnovat spíš nápad nebo člověku, který nápad přinese? 

Obvykle ten, kdo přinese nápad, je vizionář, inovátor. Tihle lidi mají úžasné nápady, ale nejsou často úplně těmi, kteří by tomu dali rámec a takovou tu „štábní kulturu“. Proto je dobré dát k vizionáři do týmu dotahovače, projektového manažera, chcete-li, prostě někoho, kdo ten nápad uchopí a řekne: A teď se pojďme bavit, co s tím nápadem uděláme, jaký je jeho potenciál na trhu, kdo je zákazník, jaké máme ve firmě zdroje, lidi, know-how, peníze. Zda realizace nápadu bude pro firmu priorita a co to bude znamenat pro ostatní ve firmě. Když začnete dělat něco nového, tak jinde musíte ubrat čas a kapacitu.  Takže určitě naslouchat člověku a současně pomoct „vdechnout život“ nápadu.


Kde se víc vidíte vy osobně? V roli toho, co má nápady nebo jste spíš dotahovačem?  

Rozhodně mám ty nápady. Musela jsem se naučit být i dobrým dotahovačem. Zajímá mě strašně moc věcí. V nějaký moment jsem však zjistila, že je to vlastně sebedestruktivní. Člověk tříští pozornost a pro jedno nedotáhne druhé … Musela jsem se naučit si vybírat. Jednou za čas sednu k svému notesu, kterému říkám nápadník, a vyberu si priority, kterým se budu věnovat, a s bolestným srdcem vyškrtnu to ostatní.  Ale jinak to nejde. Den má jenom 24 hodin. 


Co je Vaším největším úspěchem, na který z Vašich projektů jste nejvíc pyšná? 

Nabízelo by se jmenovat některé úspěšné transakce, kdy jsme pro klienty kupovali nebo jiným prodávali velké firmy, ale kupodivu za jeden z největších úspěchů považuji něco jiného.  Když přišla v roce 2008 naplno krize, naše firma (v roce 1993 spoluzaložila s americkou právničkou L. Spengler poradenskou firmu CEAG, kde vedla poradenství pro malé a střední podniky a M&A) měla opravdu existenční problém. V té době se ořezávaly všude v první řadě náklady na poradenství a marketing. Nikdo nic nekupoval, nikdo nic neprodával. My jsme opravdu byli v situaci, kdy nám odešli klienti, museli jsme rozhodnout o propuštění lidí, několik měsíců jsme si nevypláceli mzdu, což samozřejmě pocítily i naše rodiny, a začal to být vážný problém. A tehdy jsem si prostě řekla: „Tak buď to tady zavřeme anebo se pokusíme nahodit business zpátky.“ Sedla jsem a poctivě obeslala všechny private - equity fondy, venture - kapitálové fondy a napsala jim: „Pojďme se potkat a pobavit o tom, co pro vás můžeme dělat. Pokud sháníte či potřebujete do portfolia další firmu, my známe tento trh...“  A prostě takhle jsme získali španělského klienta, kterého jsme milovali. Koupili jsme pro ně tady firmu a několik let jsme pro ně pracovali. A to nás vlastně dostalo zpátky na trať. 


Zmínila jste globální krizi 2008. I dnešní doba je pro firmy i lidi složitá. Jak se dívá na současnou ekonomickou situaci podnikatelka, která tu minulou krizi zvládla? 

Mám jistotu, že po každé krizi nastane zase cesta nahoru. Je to určitě těžká doba, která bude mít pro řadu lidí a firem poměrně nepříjemné následky. Na druhou stranu žádná krize ještě netrvala věčně. Je potřeba se podívat, jestli to není třeba i příležitost k nějaké změně.  Některá odvětví půjdou do útlumu a budou potřebovat snížit počty zaměstnanců, jiná odvětví, jako třeba e-commerce, rostou v řádu stovek procent. Možná je to i hodně o nastavení a otevření mysli.  Fakt, že jsem někdo x let pracoval v nějakém oboru, neznamená, že nemůže začít pracovat v oboru zcela jiném. Je to prostě o flexibilitě, být otevřený příležitostem a aktivně ty příležitosti hledat.  Řada lidí to má v hlavě pořád nastavené tak, že „příležitost musí přijít ke mně, někdo mi o ní musí říct, nikam se necpu“. Ale tak to vždy není. Můžu se aktivně přece zeptat: „Je tady tahle možnost … mohl/mohla bych … nehledáte někoho nového?“ Myslím, že v nás je přílišný ostych a nechceme se nabízet. Ale tak to není. 


Nesouvisí ten ostych náhodou i s věkem uchazečů o práci?  

Určitě ano. Nechci předstírat, že neexistuje určitá bariéra na trhu práce pro lidi 50 plus (a v technologických firmách možná i dřív). Vím, že existuje a že je to těžké! Na druhou stranu bych každému, koho čeká pracovní pohovor, doporučila stoupnout si před zrcadlo, narovnat se a říct si nahlas: Kdo jsem, co umím, co mám odžito, jaké mám zkušenosti a že už mě hned tak něco nevykolejí, protože v řadě situací už jsem byl/a. A pak jít hrdě na pohovor. Protože někdy, myslím, když jsme nejistí i naše řeč těla vysílá špatný signál … „vím, že mě stejně nevezmete a jdu to jen zkusit“ … 


Mluvila jste o technologických firmách. O vás se ví, že jste byla poradkyní začínajících podnikatelů dávno předtím, než se novým byznysům začalo říkat start-upy. Jak moc technologie urychlily vznik firem, ten proces od nápadu po realizaci?  

Start upy se dnes pohybují hlavně v technologiích, jakkoliv se za start-up dnes považuje každý, kdo založil živnost. Když se píše o start-upech, automaticky se předpokládá, že jde o technologickou firmu, čehož si upřímně řečeno čtenáři nejsou vždy vědomi. A tak vznikla představa, že zakladatel start-upu je každý, kdo si najde investora a půjde zkusit podnikat. Lidé propadli iluzi, že stačí nápad. S nápadem jdu za investorem a byznys může začít. To je samozřejmě obrovská mýlka! I když máte skutečný technologický start-up, je dobré smířit se s tím, že sehnat peníze může trvat půl roku až rok a že získávání peněz, fundraising může vzít až polovinu vašeho času, a že nebudete mít čas na vlastní byznys. Ale hlavně: start-up není každý, kdo zakládá firmu. A jenom některé start-upy získají investice. I když tou mediální masáží to dnes vypadá: „Mám nápad, dostanu miliardu a jdu podnikat“. Přiznám, že jsem se i ptala na některé start-upy, které jsou velmi silně zafinancované, a zajímalo mě, co dělá a ještě jsem se to nedozvěděla…  


Pak jsou start-upy, které jsou viditelné a úspěšné, ale ještě nebyly za svou existenci ani jednou v jiných než červených číslech s tím, že stále budují trh … tak asi to prověří čas …   

Tak. A ano, není to jen v Čechách. 


V současné době radíte ve firmách, jak nakopnout vnitřní potenciál a objevit inovativního ducha u zaměstnanců. Jak by měly vypadat podmínky ve firmě, aby zaměstnanec chtěl a mohl s nápadem za někým přijít? 

Úplně základním pravidlem je komunikace. Zní to strašně banálně. Ale kupodivu v řadě firem, když „odhrnete tu svrchní vrstvu“, zjistíte, že komunikace nefunguje, že tam neprobíhají žádné informační toky. Pokud chcete, aby vaši zaměstnanci přicházeli s nápady, musí komunikace fungovat. Lidé musí vědět, co se ve firmě děje, jakou má firma strategii a jaké je nastavení „firemní mysli“.  Když to řeknu úplně jednoduše, lidi musí vědět, co se děje, kam firmě směřuje a jaké je vnitřní nastavení, klima. Za druhé je to i otázka hierarchie.  Pokud jste v silně konzervativně založené firmě, kde funguje, že „ředitel je bůh“ …


… a vy jste kreveta …

… přesně ... tak se velmi často stává, že ředitel nebo majitel je obklopen skupinou lidí, kteří k němu nikoho jiného nechtějí pustit.  A tahle suita vlastně filtruje informace, které k vedení nebo k akcionářů plynou. Což oni prezentují jako ochranu šéfa, ale podle mě je to obrovská škoda pro majitele nebo ředitele. Protože kdo jsou, aby posoudili, jaké nápady jsou užitečné nebo mají potenciál?  


Jejich motivací asi není změna … 

Není to změna a nechtějí si přidělávat práci.  Proto komunikace a hierarchie jsou dvě absolutně zásadní věci pro to, aby vůbec ve firmě někdo měl chuť s novými nápady přicházet. 


Můžeme k tomu přidat i aktivní nastavování důvěry ve firemním prostředí?  

Určitě. To souvisí i s hierarchií: Přijdu s nápadem, mám pět minut, abych nápad přednesla někomu, kdo je ve firmě decision maker, kdo skutečně může rozhodnout a kdo mi neřekne takovým tím stylem: „… hezky si to vymyslel, ale půjdeme zase dělat svojí práci, ano …“. Naopak řekne: „Fajn, je to dobrý nápad, teď možná úplně není ten čas, ale pojďme se k tomu určitě vrátit a pojďme to vymyslet trochu jinak“.  


Měly by si firmy nastavit i formální procesy online, třeba na intranetu, nebo prezenční setkání, kde by se o inovacích pravidelně mluvilo?  

Myslím, že lepší je nějaké živé setkání, fórum, kde lidi spolu mluví tváří v tvář. Intranet přece jenom může sklouznout k nepochopení.  Ale zase to souvisí s tím, že ve firmě musí být nastavená atmosféra, že když se lidi sejdou a mluví o nápadech, vnímají i odezvu, nejen takové to: „dobrý, tak si tě vyslechneme a jedeme dál…“ Prostě je to o inspirativní atmosféře a nastavení lidí, aby neměli zábrany.  Na druhé straně je třeba nastavit i pravidla, aby každý věděl, že pokud chce prezentovat nápad, tak musí říct: co to je, jaký má potenciál, jaké jsou potřeba zdroje, jestli a jak to zapadá do strategie firmy a jaký vidí potenciál. Protože nápadů máme všichni spoustu, ale musí být reálné.


Kdy je ta správní chvíle, kdy přijít za decision makerem nebo na firemní fórum s nápadem? Co všechno bych už měla mít promyšlené a s kolegy projednané, aby z mojí inovace vznikl projekt a dotáhl se do konce? 

Myslím, že základem je schopnost analyticky, stručně, strukturovaně říct, o co jde, proč by to pro firmu mělo být zajímavé a přemýšlet i o měřitelnosti. Co se nedá měřit, je velmi těžko hodnotitelné. Tak jako začínající podnikatel si dělá průzkum trhu, tady je třeba udělat si průzkum interního prostředí firmy, jestli to „zapadá“. Když totiž přijdete s něčím, co je skutečně úplně mimo mísu, je velké riziko, že vám nikdo nebude věnovat pozornost. Vědět, kde firma je a kam směřuje odvětví, ve kterém působí, je předpoklad.  A pak opravdu umět velmi jasně a stručně vystihnout, o co v mém nápadu či inovaci jde. 


To se asi snadněji říká, než provádí...  

Každý z nás má sklon vyprávět příběhy. A vyprávět příběhy na poradách je velmi nebezpečné. To je třeba i jedna z věcí, kterou aktuálně hodně ve firmách týmy učíme: Jak se jasně stručně vyjádřit, jak říct všechno důležité, aby se někdo (šéf) mohl rozhodnout. Protože když předložíte nový nápad, ale ten, kdo o něm rozhoduje, by si měl ještě dohledávat informace, je velmi pravděpodobné, že to neudělá, protože nemá čas ani motivaci. Když už chcete nápad prezentovat, řekněte jasně a stručně všechny relevantní informace. Pak, myslím, je šance na úspěch. 

 

Jste interní mentorkou v mnoha firmách.  Přicházejí firmy, navzdory vnějším okolnostem, s inovacemi a zlepšeními a nebo se prostě bojí trhu, který se trošku zastavil, a vyčkávají? 


Záleží na nastavení a velikosti firmy. Nebudu předstírat, že flexibilita je pro velkou firmu se stovkami zaměstnanců jednoduchá věc. Otočit velkým parníkem je mnohem těžší než motorovým člunem. Ale myslím, si že firmy si to uvědomují a ve velké většině případů hledají cestu, jak se trošku změnit a možná jak změnit i nastavení mysli lidí.  Opět záleží na tom, jak ve firmě vypadá rozhodovací struktura a hierarchie. Můžete mít sebelepší lidi na střední úrovni, ale pokud nemají šanci dostat své nápady k vedení, k akcionářům, neudělají nic. Myslím, že odtržení boardu od středního managementu je obrovský problém a filtrování informací směrem nahoru je hrozná chyba. A když se tohle podaří firmě změnit, pak mnohem nápadů zapadne.


Byla jste někdy oslovena státní firmou nebo úřadem s podobným projektem? 

Ne, aspoň si to nepamatuji. Zatím ne. 


Myslíte, že jsou lidé, kteří se spíš hodí do podnikání nebo do byznysu, a lidé, kteří se spíš hodí do státního úřadu?  

Jasně. Ne každý se hodí na podnikání.  Nebudou všichni podnikat. Lidé pracují jako  neocenitelní zaměstnanci a bez nich by těžko firma mohla dobře fungovat. 


Takže není třeba, aby každý měl nápad ... 

… přesně tak, to jsou ti dotahovači a ti jsou nepostradatelní. Když někdy v rámci akcelerátoru mluvím na workshopech pro začínající podnikatele, kteří se rozhodují a říkají si: „Rád bych podnikal/a, ale nejsem si úplně jistá/ý, v čem“,  tak jim s nadsázkou říkám: „Nejste občany druhé kategorie, pokud nepodnikáte! Je to úplně v pořádku.“ Spíš jim doporučuji, aby našli svoje nastavení a podle toho hledali, kde zakotví, kde budou pracovat.  Pokud lidé mají chuť něco dělat, ale nevědí přesně, do čeho by se podnikatelsky měli pustit, tak myslím, že se můžou skvěle realizovat třeba právě v inovativních firmách, které jim dají šanci přemýšlet a vymýšlet a není tam ta bariéra: „takhle jsme to dělali vždycky a takhle je to dobrý“. 


Mluvili jsme o trhu práce a příležitostech na něm, které nejsou úplně stejné pro lidi 50+ a pro mladé. Rozdíly nejsou jen mezi generacemi, ale i mezi muži a ženami. Jak to vnímáte?  

Já jsem v tomhle trošku „protiproudař“. Nejsem tak úplně nadšenou podporovatelkou aktuálního názoru, že ženy jsou v obrovsky horším postavení než muži. Pracuji s fakty. Je fakt, že ženy se víc starají o děti, i když dnes se i muži starají o děti. Je fakt, že ženy jsou takovou rodinnou kotvou a pokud tak chtějí žít, tak je to správně.  


Pokud to dělají proto, že chtějí … 

Přesně tak. Je dobře, když si to každý může nastavit tak, jak chce a potřebuje. Někdo je náročný perfekcionalista a nadčlověk a superžena, a má to podstatně horší.  My ostatní, normální, které nejsme superženy, tak k tomu přistupujeme tak, jak s oblibou říkám: K večeři může být chleba s máslem, protože není důležité, co je na stole, ale kdo je kolem stolu. Je to prostě tak, jak si to nastavíme.  


Myslíte si, že ženy víc a líp dotahují věci a mezi muži je zase víc těch s nápady? 

Možná ano.  Nejsem odborník, ale myslím, že jsme tak vnitřně nastavení. Muži jsou víc vizionáři a ženy „dotahují“ věci. Není důležité, kdo vymýšlí a kdo dotahuje, jen je správné mít je pohromadě, doma i v práci. Jedno bez druhého nemůže dobře existovat.


Nejen, že business děláte, ale také o něm hodně mluvíte. Jak se Vám daří skloubit tyhle dvě různé činnosti a vměstnat do jednoho dne, který má „jen“ 24 hodin?  

To je o osobních prioritách. Už dnes vím, že když mám priority špatně nastavené, odnesu to jenom já.  Naučila jsem se proto hospodařit s časem. Vybírám si už, na řeknu „ano“ a nač „ne“.   Aniž bych chtěla působit nějak nafoukaně, člověk musí některé, i vážně zajímavé, věci odmítnout, protože den má prostě jen 24 hodin.


Mluvily jsme o tom, že s novou dobou přichází i ekonomická krize. Vnímáte tu hrozbu, ale říkáte, že to je i příležitost. Na co by se firmy měly dnes hlavně zaměřit, aby situaci zvládly? 

Je to o lidech. Co je firma bez lidí?  V podstatě prázdná skořápka. A když se v těch firmách nastaví opravdu komunikace, aby se lidem nestávalo, že jim nikdo nic neřekne nebo naopak se jich nikdo nikdy na nic neptá, pokud firma zvládne people management, pak má velkou šanci situaci zvládnout. Je to strašně náročné, říkám to i po zkušenosti z vlastní firmy: Každý  má jinou motivaci, je jinak nastavený. Někdo chce každé ráno slyšet, co má udělat, jiný naopak potřebuje určitou volnost a pocit, že se může podílet na rozvoji a rozhodování firmy… Teď je důležitá znalost lidí, zaměstnanců. Firmy by měly dát lidem šanci a možnost pracovat na svém osobním rozvoji, protože vzdělávání je dnes prostě alfa-omega moderního člověka. Bez něj to nejde. 


Co se teď bude dít, na co by se firmy měly připravit?  

Myslím, že zažijeme přelévání sil, energie a lidí z jednoho odvětví do druhého. Je evidentní, že například automobilový průmysl bude muset osekat náklady. Někteří lidi budou muset odejít. To může na druhou stranu příležitostí vstoupit do jiného odvětví. V odvětví e-commerce je absolutní nedostatek lidí. Určitě jsou i další obory. Navíc si myslím, že teď přesně je příležitost věnovat se těm novým nápadům. Protože, zcela upřímně, právě v době krize jsme pod tím tlakem schopni vybičovat se k mnohem vyšším výkonům a nápadům, jak krizi úspěšně čelit. 


Každá změna bolí, říká se. Jak moc bolí firmy, o tom jsme mluvily, jak moc bolí lidi, zaměstnance? 

Je to určitě těžké. Nechci předstírat, že je jednoduché změnit po dvaceti, třiceti letech práci, obor. Ale na druhou stranu, myslím, že to za tu „bolest“ opravdu stojí. Může to být šance začít znova a jinak a po nějaké době, roce, dvou zjistit, že to byla úžasná změna. Změna, kterou by člověk určitě neudělal, pokud by ho k tomu vlastně okolnosti nedonutily. A tím, že přišel tlak, může najít nové vyžití, nový obor, a i chuť vyzkoušet něco nového a uspět. Takže já bych řekla: „Nebojte se, že to je těžké. Je to těžké. Každá změna je náročná, navíc za současných okolností. Ale myslím, že stojí za to říct si, půjdu, zkusím to a naučím se něco nového.“  To je nesmírně důležité, ta chuť se učit. 

 
e-book Vytvořte nezapomenutelnou prezentaci

Vytvořte nezapomenutelnou prezentaci

Naučte se s námi opustit nudné stereotypy v prezentování, proměňte trému ve svou výhodu a odrovnejte kolegy i nadřízené perfektním projevem.

nahoru