Top vision

czen

Improvizace je filosofie, díky které můžete v dnešním VUCA světě spokojeně žít

Přáli byste si být v práci kreativnější a odvážnější? Rádi byste se zbavili strachu z toho, že když své nápady vyslovíte nahlas, možná se znemožníte? S lektorkou Marianou Zacharovou jsme si povídali o tom, jak mohou principy improvizace prospět nejen inovacím, ale i spolupráci a porozumění ve firmě.  

Improvizační hry přináší na pracoviště jeden podstatný prvek, a to humor. Jak na vás působí firmy, kde smysl pro humor chybí? A v čem mají naopak výhodu firmy, kde je hladina hravosti a humoru vysoko?

Jsou firmy, které mají serióznější firemní kulturu. Ale to neznamená, že lidem, kteří v nich pracují, chybí humor. Jen nejsou zvyklí ho využívat jako něco, co souvisí s jejich prací. Když jim umožníte se zasmát v prostředí, kde to pro ně není běžné, v situacích, do kterých se běžně nedostávají, a ještě dohromady s kolegy, se kterými řeší jen rutinní věci, tak najednou pookřejí. A nikdo se nesměje tolik od srdce, jako ten, kdo si uvědomí, že může.

Lidé, kteří jsou součástí hravé firemní kultury, bývají otevřenější, méně konfliktní a vztahovační. Lépe přijímají i dávají zpětnou vazbu, lépe pracují v týmu a umí vykrýt selhání jedince.

Improvizace nám dovoluje experimentovat bez obavy z toho, že uděláme chybu. Je právě strach z chyby bariérou, která nám brání být v práci kreativní a testovat nové nápady?

Z mého pohledu jsou dva základní principy, jak k chybě přistupovat. Ten, který nás dokáže zablokovat, spočívá v tom, že jakoukoliv chybu bereme jako své selhání. Můžeme se sebelynčovat, můžeme chybu schovávat, popírat nebo svádět na ostatní. A to je bariéra pro jakoukoliv práci, tu kreativní obzvlášť. 

Druhý způsob je právě ten, který nás učí improvizace. Chyba je naprosto přirozenou součástí jakéhokoliv procesu. Chyby se prostě dějí. Já se z ní můžu a nemusím poučit. Můžu, ale nemusím díky ní něco změnit. V každém případě však beru chybu takříkajíc do hry a využívám to, co s sebou přinesla. 

S tím souvisí i to, jak přistupuji k chybě, kterou udělal někdo jiný. Představte si skupinu, která dostane jednoduchý úkol - házet si v kruhu míček tak, že řeknou jméno toho, komu míček hází a následně mu jej hodí. Cíl je, aby byl míček stále v pohybu a nespadl na zem. Skupina si hází a v jednu chvíli Karel vysloví jméno Milan, ale míček letí na vedle stojícího Pavla. Pavel uhne, nechá míček spadnout a ještě dodá: Já nejsem Milan. Kdo v tu chvíli udělal chybu? Ano, Karel, protože řekl špatné jméno. Ale kdo zapříčinil, že skupina nesplnila cíl a dění se zastavilo? Pavel, který se v tu chvíli nesoustředil na cíl, ale na chybu Karla. Co nám příklad ukazuje? V dobře fungujícím týmu je focus na splnění cíle a chybu jedince aktivně, ochotně a samozřejmě vykrývá kdokoliv, kdo je toho v tu chvíli schopen.

„Nad perfekcionismus povyšuju profesionalismus a autenticitu. Se všemi chybami a nedostatky. Nic není míň autentické, než se snažit být perfektní.“

Jakými mechanismy mohou improvizační hry proměňovat skupinovou dynamiku a vztahy na pracovišti?

Asi nejjednodušší odpověď by byla, že nic nespojuje tolik, jako když se společně upřímně zasmějete. Ale samozřejmě se skupinovou dynamikou a mezilidskými vztahy je to složitější. Už to, že lidi postavíte do situace, ve které normálně nebývají a už vůbec ne spolu se svými kolegy, je samonosný mechanismus. Trénink aplikované improvizace umožňuje adhoc přizpůsobit náplň i intenzitu podnětů rozpoložení skupiny i jednotlivců. A tím i zajistit, aby se v každé situaci každý cítil dobře. Mám v zásobě celý balík hravých cvičení na spolupráci a týmového ducha. V rámci statusových her lze porušit běžně nastavený a přirozený vztah formální podřízenosti a nadřízenosti, a to v bezpečném prostředí zarámovaném hrou. Formální funkce zůstávají, neformálně se role ve skupině přeskupují. 

Nutno dodat, že stěžejní je dobře vedená a aktivně vyžadovaná reflexe a analogie s praxí. Bez toho bychom se sice zasmáli, ale transfer do osobního/pracovního života by nebyl tak výrazný. K tomu mi hodně pomohl i výcvik somatického koučování, jehož principy při vedení lekcí využívám. 

Někteří lidé hodně mluví, ale vůbec nenaslouchají. Může to změnit improvizace, která je postavena na pohotovém reagování na druhou osobu?

Ano, naslouchání je jeden ze základních principů improvizace. Kouzelné zaklínadlo zní: Ano, a… Přijmu, co druhý říká, a to rozvinu. Pokud nevím, co můj partner říká, nemůžu na to reagovat, nic nevznikne a končíme.

Jaký je váš osobní přístup k perfekcionismu? Ten asi s improvizací nejde moc dohromady…

Nad perfekcionismus povyšuju profesionalismus a autenticitu. Se všemi chybami a nedostatky. Nic není míň autentické, než se snažit být perfektní.

Současný svět se mění překotným tempem… Mohou nám principy improvizace pomoci přizpůsobovat se neustálým změnám?

Nejen to. Improvizace je vlastně ztělesněnou filosofií, díky které můžete v dnešnímu VUCA světě spokojeně žít. Tady bych uvedla příklad ze svých studií ve Švédsku. Na tamní univerzitě si už dávno položili otázku, jak připravit své studenty na obory, které v době jejich studia ještě vůbec neexistují. Odpovědí bylo, že je potřeba na měnící se svět nastavit mindset. A tak se objevila improvizace na některých oborech dokonce mezi povinnými předměty. 

Co vám osobně přináší principy improvizace do života?

Radost, hravost a nadhled. A taky jistotu, že jsem schopná být aktivní hybatel.

„Často se setkávám s názorem, že improvizace znamená být nepřipravený. A ono je to přesně naopak, improvizace znamená být připraven na všechno.“ 

Jakým způsobem pracujete s týmy ve firmách? Realizujete nárazové tréninky jednou za půl roku, nebo spíše pravidelná setkání jednou za čtrnáct dní?

Jsem zvyklá vést nárazové lekce, které jsou půldenní, jednodenní i dvoudenní. Nicméně pokud si chcete dovednosti opravdu osvojit a najet na nový mindset, je potřeba se setkávat s improvizací pravidelně. Ve firemním prostředí se mi osvědčilo nastavit si lekce jednou týdně 2 hodiny po dobu 2-3 měsíců. Vítaným zakončením (a to už po dvoudenním kurzu) je společné představení, které se může spojit třeba s firemním večírkem. Běžně se setkávám s tím, že na začátku většina účastníků řekne, ať s nimi na představení rozhodně nepočítám, ale na konci se na něj dokonce těší.

Dochází během improvizačních aktivit k výrazným aha momentům? A pokud ano, čeho se nejčastěji týkají?

Neustále. Nejčastěji je to uvědomění, že nemusím mít plán, jak má situace dopadnout. Stačí věřit sobě a kolegům, být ochoten udělat chybu a poslouchat. A ono se TO začne dít. A ještě se často setkávám s názorem, že improvizace znamená být nepřipravený. A ono je to přesně naopak, improvizace znamená být připraven na všechno. 

Z čeho míváte po skončení improvizační lekce největší radost?

Lidé odcházejí a mají dobrou náladu. A to je nejvíc. Teď nedávno jsem vedla dlouhodobý kurz v jedné bance pro už zajetý pracovní tým. Jeden pán se odmítl zúčastnit, protože mu nepřišlo, že by to pro něj mohlo být užitečné. Na třetí lekci však přišel a povídá: Oni si vždycky na něco vzpomenou, začnou se děsně smát a já jsem úplně mimo. Můžu se, prosím, dneska zasmát s vámi?

e-book Naučte se vstávat dřív

Naučte se vstávat dřív

Dozvíte se, jak si zautomatizovat brzké ranní vstávání a proměnit jej ve výhodu. Poradíme vám, jak se vyvarovat prokrastinaci a jak je to s ranní kávou.

nahoru