Podcast Lead and Learn #17 - Adam Kulhánek

Adam Kulhánek je adiktolog, specialista na léčbu závislosti. S Top Vision spolupracuje jako lektor prezentačních dovedností. Absolvoval doktorské studium na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy se specializací v oboru léčby závislostí a zabývá se klinickou, výzkumnou a pedagogickou prací a prevenci v oblasti adiktologie. Lektorské činnosti, facilitaci,  kurzům a workshopům se věnuje již sedm let. Má bohaté zkušenosti s veřejným vystupováním, prezentováním, lektorskou i pedagogickou praxí. 

Otázky na zahřátí: 

Co jste se naučil ve škole a používáte do teď?

Škola mi nejvíce dala trpělivost a vytrvalost. Naučila mě, že když do něčeho investuji energii, tak se mi vždy vrátí zpátky.

Jaké jsou Vaše vzory a proč? 

Pro mě jsou to všichni lidé, kteří v životě dokázali něco významného, ale současně si zachovali skromnost a pokoru, protože to značí jejich charakter a jejich životní hodnoty. 

Čím byste určitě byl, kdybyste nebyl adiktologem?  

Profesionálním sportovcem. Já totiž miluji sport.

Čím můžete být inspirativní pro své pracovní okolí? 

Myslím, že v lidech dokážu zapálit nadšení, že je dokážou motivovat a podporovat.

Když klopýtnete, o jaké moudro či osobní zkušenost se můžete opřít?

Řeknu si: Nevzdávej se, bojuj!  Protože každá krizová situace má nějaké řešení.

Proč je pro Vás důležité, ale se lidé stále vzdělávali, učili, rozvíjeli? 

Protože vzdělávání přináší obrovskou svobodu. Jak už jsem řekl, energie, kterou do sebe investuji, se mi vždycky stokrát vrátí zpátky.

---------------------

Pane doktore, jak se stane, že se adiktolog stane lektorem prezentačních dovedností?  

Je to zajímavá cesta. Mluvení je pro mě zásadním stavebním kamenem práce, protože mluvím s pacienty, prezentuji na konferencích, učím studenty, vystupuji v médiích, představuji výsledky výzkumu a podobně.  A co je taky zajímavé, tak ve zdravotnictví jsou často prezentace dost žalostné. Odborně jsou špičkové. Ale z hlediska formátu jsou nudné, takové klopotné. A já jsem to chtěl dělat jinak. Aby to bylo atraktivní, aby to bylo zajímavé a aby ta moje práce měla nějaký dopad na lidi, kterým mluvím. Absolvoval jsem různá školení, tréninky, měl jsem hlasového kouče, mediálního kouče a postupně jsem překonával jednotlivé stupínky, až jsem se dostal tam, kde jsem dnes. Asi největší zkušeností pro mě bylo, když jsem dělal spoustu let lektora školské prevence. Vedl jsem preventivní semináře ve škole s malými dětmi, to je velmi nekompromisní cílová skupina…  

… děti Vám to prostě vrátí, když je to nebaví. 

Zaujmout děti, a ještě je motivovat, aby nezačali kouřit, je velmi náročné. Takže mnohaletá praxe mě nejvíc pomohla, jak vůbec mluvit srozumitelně, jak přizpůsobit sdělení cílové skupině a tak dál, takže to je taky jeden z nejdůležitějších zdrojů pro moji práci.

O cílových skupinách určitě ještě budeme mluvit.  Říká se, že zhruba 70 procent lidí se bojí vystupování na veřejnosti. Co je za tím, proč se bojíme? 

Co je zajímavé, tak v kategorii těch sedmdesáti procent jsou i lidi s klinickou diagnózou glossophobia, která patří mezi úzkostné poruchy, mezi sociální fobie. Tito pacienti nebo mluvčí mají chorobný strach vystoupit někde na veřejnosti. To je samozřejmě jeden z extrémů, krajní protipól.  Ale faktem je, že veřejné vystoupení je pro nás přirozeně ohrožující. Ve chvíli, kdy já mám někde veřejně mluvit, tak se mi v těle aktivuje jedna z částí našeho autonomního nervového systému, tak zvaný sympatikus. Ten mi říká: „Teď jsi v ohrožení, takže musíš zatnout svoje svaly, musí se ti rozbušit srdce, roztáhnout cévy“…

 … musím buď bojovat nebo utíkat? 

A musíš buď bojovat nebo utéct. To je přirozená reakce našeho organismu, my takhle reagujeme.  

Jak ale poznám, že to je ještě přirozená reakce a můžu s tím něco dělat a kdy už je to opravdu, jak vy říkáte, chorobný stav? 

Ve chvíli, kdy příznaky jsou tak silné, že já se té aktivitě, v tomto případě veřejnému prezentování, trvale vyhýbám a natolik mě paralyzuje, tak je něco špatně a je otázka, zda nevyhledat nějakou terapeutickou pomoc. Když cítím, že to je přirozené, že se mi rozbuší srdce, sevře hrdlo, mám sucho v ústech a jsem nervózní, tak víme, že existují techniky, se kterými se s tou nervozitou dá pracovat. 

Jak vůbec poznám, že jsem na čemkoliv závislá?  

Klinicky máme šest kritérií, podle kterých dokážeme přesně poznat, zda ohrožení je nebo není. Klíčové je, zda dokážeme svoje chování regulovat. To znamená, zda dokážu sám přestat užívat návykovou látku, příliš pracovat, příliš sportovat, hrát nějakou hazardní hru a podobně. Takže mít kontrolu. Další kritériem je, jestli dělám tu aktivitu, přestože mně způsobuje nějaké prokazatelně negativní následky: cirhóza jater, psychické problémy, rozpadla se mi rodina, přišel jsem o peníze, přišel jsem o práci a podobně. A ještě jedno z kritérií zmíním: závislost mi narušila celý můj život a veškerou energii investuji jenom do té závislosti, nemám přátelé, nemám vztah, v práci je problém, s penězi je problém … a přesto veškerá moje energii jde jenom do té závislosti. Tak v tu chvíli něco špatně. 

Když mluvíme o závislostech, většině lidí se vybaví závislost na alkoholu a jiných drogách, samozřejmě gamblerství, možná workoholismus. Ale co třeba taková závislost na sportu, může i ona vést k důsledkům, o kterých jste mluvil? 

Svým způsobem ano, protože i sport nám přináší podobnou odezvu, podobnou reakci jako třeba návykové látky. V mozku se nám aktivuje tak zvané centrum odměny a systém odměny, tak zvané reward systém, a masivní vyplavení dopaminu a jiných látek nám způsobí příjemné pocity. Náš mozek řekne: „Teď jsi se cítil fantasticky, udělej znova to, co jsi udělal, abych se znovu cítil takhle fantasticky“. A proto člověk musí chování znovu opakovat, ať už je to chorobné nakupování, sport, práce, užívání návykové látky. Takže i na sportu může být závislost, ale zpravidla nemá tak fatální důsledky jako návykové látky.  

Žijeme teď v době covidové, všichni jsme online, může vzniknout i závislost na online prostředí?  

Neřekl bych na prostředí, ale spíš na určitých platformách, jako instagram, facebook, hry a podobně. Co je třeba strašně zajímavé, tak to, jak se řadí fotky na instagramu a jak jimi listujeme, v mozku vyvolává podobný účinek, jako když gambler protočí hrací automat. Vyvolává v nás podobně napětí, jaká bude další fotka a jestli se mě bude líbit nebo ne. Je zajímavé, že užívání online sociálních sítí má skutečně rysy závislostního chování.  

A jak si právě v téhle době vedeme? Objevuje se závislostí víc, když máme lock down? 

V praxi bohužel vidíme, že důsledky jsou poměrně výrazné. Jednak nám narůstají určité diagnózy v oblasti duševního zdraví a také nadužívání návykových látek. Od pacientů slyšíme, že jsou doma přetíženi, homeschooling, homeoffice, soužití v páru, u někoho je to sociální izolace, nevidí rodinu, nevidí přátelé, další mají ekonomické problémy, zkrachuje nějaký byznys a podobně.  No a samozřejmě nejsnazší cesta, jak si nějaké příjemné emoce vyvolat, je sáhnout po alkoholu, cigaretě anebo k nějakým lékům. Takže bohužel vidíme, že se lidé více rozpili doma a více mají tendenci sahat k těm rychlým řešením. 

Platí to i u cigaret?  Protože víme, že v posledních letech byl tabák poměrně vytlačen z veřejného prostoru, z restaurací a tak dál, tak se užívání tabáku snižovalo. Jak je to teď? 

Kdybychom srovnali statistiku, tak nám kouření meziročně klesá. A co je nejdůležitější zpráva, že nejvíc klesá kouření u nejmladší cílové skupiny, mezi lidmi ve věku 15 až 24 let. Takže nám roste generace nekuřáků. To je skvělá zpráva! Za covidu se dá ale očekávat, že lidi budou více kouřit, třeba kvůli stresu. 

Když jsme takhle zatlačili na tabák, co alkohol, nemáte pocit, že v Česku je pití alkoholu jako společenská norma?  

Je to bohužel tak, že alkohol je u nás vnímán velmi pozitivně. Společnost je k němu velmi tolerantní a oproti jiným zemím je i vidět obrovský rozdíl ve spotřebě a vůbec míře rizikového pití. V České republice je téměř 900 tisíc lidí, kteří pijí na hraně rizikového pití. Jsou akutně vystaveni tomu, že se jim stane nějaký problém se zdravím anebo s duševním zdravím. To je obrovské číslo. Současně, když se podíváme na reklamu, na to, jak se s alkoholem zachází v naší společnosti, tak to taky reflektuje ten pozitivní postoj.

Když jsme u reklamy, vy učíte lidi prezentovat, učíte je, aby byli přesvědčivější, aby dokázali druhé získat pro své názory. Ale to se přece děje i u té reklamy. Třeba i u té, která nás nabádá k závislostem. Jak vy se na tohle díváte? 

Určitě. Zejména u tabáku, alkoholu, případně u hazardního hraní vidíme, že reklama má významný efekt. Když uvedu příklad u tabáku, pokud jsou krabičky tabáku hezké, pokud reklama je vizibilní a dostupná, je tabák pro děti daleko přístupnější. V zemích, kde se reklama výrazně zredukovala a balení byla ošklivá, tak méně dětí začalo kouřit. Efekt tam prokazatelně je. 

Co se nám vlastně děje v hlavě, když se necháváme přesvědčit? 

To je velmi zajímavý proces. Když na mě někdo působí tak, abych dělal něco, co nechci nebo, co se mi nelíbí, tak se mi aktivuje zejména čelní část mozku, konkrétně jedna oblast, která se jmenuje ventromediální prefrontální kortex. To zní velmi složitě, ale ten proces je jednoduchý. To centrum mi řekne: „Teď se chovej vysoce racionálně a začni posuzovat svět kolem sebe“. 

To je vlastně část mozku, která je vývojově nejmladší, to, co máme jenom my lidé?  

Ano, to je specificky lidské. Tato oblast posuzuje, co se kolem nás děje, podílí se na rozhodování a podílí se na potlačení emocí. Takže se chováme velmi racionálně a vyhodnocujeme vstupy a informace, které k nám jdou. A když někdo chce tento princip obejít, třeba v reklamě nebo v přesvědčování, tak se snaží zpátky „rozpálit“ emoce, abychom se rozhodovali emočně, protože pak snadněji po něčem sáhneme a své chování měníme.  

Pojďme k těm prezentacím a k tomu přesvědčování, kdy jsme vedeni nebo motivování tím, že chceme něco prodat nebo nabídnout nebo někoho přesvědčit.  Co já musím udělat pro to, abych tam ty emoce dostala, třeba i v tom byznysu? 

Dobře fungují třeba příběhy. To znamená vyprávět nějaký příběh.  To je velmi dobrá strategie, protože - a zase se vrátím k mozku - aktivuje se nám amygdala, vývojově starší část mozku a ta řekne: „Wow, to byla strašně zajímavá emoce, tohle si zapamatuj, protože to se ti jednou bude hodit“.  

Dá se říct, že se paměť váže na emoce, že to, co se mě nějak emočně dotkne, si líp zapamatuji? 

Ano. Částečně taky. Když zažiji silnou emoci, tak se mi informace hlouběji vštípí do hlavy. 

Takže příběh, obrázek, co ještě? 

Vyzkoušet si něco. Konfucius řekl: „Co slyším, to zapomenu, co vidím, to si zapamatuji, co si vyzkouším, to pochopím“.  Takže dát možnost publiku něco si vyzkoušet, mít nějaký zážitek, mít nějaký prožitek. To je další dobrá přesvědčovací strategie. 

Platí to i pro prezentátora? Když nabízí nějakou službu nebo produkt, měl by si to na sobě vyzkoušet, měl by tomu věřit, aby byl důvěryhodnější nebo to není potřeba? 

Určitě bych vždycky doporučil být autentický.  Nekopírovat někoho jiného ani se nesnažit hrát příliš nějakou roli, protože publikum to vycítí a nebude spíkrovi důvěřovat.  Autenticita je podle mě naprosto klíčová. 

Autenticita je to, o čem se právě v oblasti prezentačních dovedností v posledních letech hodně mluví. Co to pro vás přesně znamená?  

Já si pod tím představuji být jednoduše upřímný, být otevřený a mluvit ze srdce. Ono to může znít jako klišé, ale když to spíkr, přednášející opravdu tak uchopí, tak přednáška nebo vystoupení má úplně jiný feeling, úplně jiné emoce a úplně jiné „flow“.  

Já se musím vrátit zpátky k té trémě. Když to takhle všechno dobře umíte a znáte i z pohledu fungování mozku, co děláte proto, abyste neměl trému. A máte vůbec trému?  

Ještě trému mívám, ale ne tak velkou.  Sleduji to i v čase, že jsem ji míval větší a čím častěji vystupuji, čím více se už stává rutinou, tak je tréma méně a méně silná.  Mně vždycky pomáhá se dobře připravit, mít v hlavě srovnané, o čem budu mluvit, co chci říct, co jsou klíčové myšlenky, o kterých budu mluvit, stejně tak, kde to vystoupení proběhne, jak budu oblečený, jak se to bude zaznamenávat, zda budu mít nějaké pomůcky … prostě vždycky je pro mě příprava velmi důležitá. 

Co když se něco nepovede? 

Tak se to nepovede. Je to přirozený proces a patří to k prezentování, ať už k tomu živému nebo k nějakému záznamu třeba na kameru. Svět se nezblázní. Prostě je to zase naše nějaká přirozenost. Když je jazyk prezentace příliš strnulý a umělý, tak je zase strohá. Když se někdo snaží úplně vymýtit vycpávková slova, tak to nemusí být vždycky úplně dobře. Něco jiného je, když budu prezentovat v hlavním zpravodajství CNN, kde musím mít velmi čistý profesionální jazyk. Ale když budu přednášet na poradě a řeknu jedenkrát „vlastně“, tak to neznamená katastrofu. 

Úplně príma pak není, když to „vlastně“ řeknete dvacetkrát v jedné větě …  

To je potom problém. Protože pozor, pak se náš mozek více zaměří na tu repetici a už slyší jenom „vlastně“ a neslyší obsah, který chci sdělit. 

Jak se těm vycpávkovým slovům vyhnout? 

Doporučil bych si je nějakým způsobem zmapovat. Připravím si projev a buď se nahraju na telefon nebo si posadím kolegy, rodinu, kamarády a nechám je, ať mi ta vycpávková slova zaznamenají, ať vím, u kterých typů slov se mi to nejčastěji děje.  Takže první je assessment, sám se zhodnotím. Druhá věc je, jak vycpávkovým slovům předejít.  Jednou z možných technik je třeba se jinak nadechovat. Ve chvíli, kdy si nemůžu vzpomenout na nějaké slovíčko, tak tam nevpálím „vlastně“, „prostě“, „jakoby“, ale nadechnu se. Udělám chvilku pauzu. Svět se nezblázní a já dám do projevu nějakou dramatizaci. Další z technik se jmenuje Stop technika.  Já to používám i s pacienty u nás v léčbě. Používá se třeba na nějaké negativní emoce nebo na relaps, když na někoho jde chuť se napít, zakouřit si a podobně.  Představíme si semafor a ve chvíli, kdy nastane vycpávkové slovo nebo na mě jde nějaká negativní emoce nebo chuť užít nějakou návykovou látku, představím si červené světlo. To znamená: Stop!  Zastavím.  Potom přijde oranžová, to znamená: Uvědom si, co se teď stalo! Takže si uvědomím tu emoci nebo, že jsem řekl slovíčko jakoby, a zelená: Konej nebo jednej, udělej něco jinak! Jak to teď udělám jinak …   A tato, jak my říkáme, zvědomovací technika mi může pomoct i s vycpávkovými slovy, uvědomit si, kde je mám nejčastěji a jak je můžu nahradit. 

K semaforu se určitě vrátíme třeba i v tom, jak pracovat s emocemi v jiných situacích… Já se ještě vrátím k prezentačním dovednostem. Kdybyste tedy měl teď někoho připravit třeba na vystoupení v televizi, co je podle vás klíčové?  

Opět řeknu příprava. A to ve dvou úrovních: jedna je obsahová: dopředu vím, o čem budeme mluvit, jaká je zhruba osa rozhovoru a co zhruba chci říct, co je to klíčové sdělení. U klíčových myšlenek je velmi dobré doporučení představit si, že ho formuluji jako jeden příspěvek na Twitteru. Krátké úderné jasné sdělení. A druhá věc je technická: zda to bude ve studiu, zda to bude v nějakém exteriéru, zda to bude na kameru, co mám mít na sobě oblečené, kam se mám dívat do kamery a podobně. Zase, připravit se a znát podmínky dopředu. Případně si i rozhovor nebo to, o čem budu mluvit, nacvičit, natrénovat. Pokud budu potřebovat slyšet svůj hlas, není nic jednoduššího než si vzít mobilní telefon a třicetivteřinovou stopu si nahrát a pak si ji pustit. Protože lidi se neradi slyší. Víte, proč se slyší jinak?  Když mluvím, tak svůj hlas ve své hlavě slyším tak zvaným kostním vedením. To znamená tak, jak se ozývá v mé lebce. Ale můj hlas zní ve skutečnosti tak, jak ho slyším na nahrávce. Tak mě slyší okolní svět. Takže je důležité počítat s tím, jak můj hlas zní a jak s ním pracovat. 

Spousta lidí samozřejmě – když nahraje sama sebe a pak si to pustí – prožije takovou „chvilkovou bolest“, takže opakovat, opakovat?  

Určitě opakovat. S hlasem se dá velmi dobře pracovat, vždycky je nějaká šance, naděje ten hlas zlepšovat a rétoricky vybrušovat. 

Ona taky není televize jako televize a tím se vracím i k různým druhům publika. Vy sám s tím musíte mít obrovskou zkušenost, protože asi jiné je to mluvit s kolegy lékaři, když jim něco prezentujete a něco jiného je mluvit s pacienty …  jako o publiku přemýšlet?  

Vždycky přizpůsobit sdělení jejich odbornosti a jejich potřebám. Jiné je, když budu prezentovat na mezinárodním kongresu, kde to bude vysoce odborné, jiný formát použiju, když půjdu do lifestylového pořadu, kde musím sdělení zjednodušit a zobecnit. Myslet na to, jakou používat terminologii a jaký volit „tone of voice“, tón hlasu a vždy se snažit své sdělení maximálně přizpůsobit cílovému publiku, pokud ho znám a pokud vím, kdo mě bude poslouchat nebo se dívat. 

Pak se mi ovšem může stát, že jdu přednášet někam třeba na konferenci, kde může být publikum složené z různých lidí, od specialistů po laiky a já úplně přesně nevím kam mířím. Co s tím?  

Doporučil bych volit nějakou „mezihodnotu“. To znamená nebýt příliš žoviální a nebýt příliš expertní. Myslím, že tím dokážeme zaujmout oba dva protipóly.  

Pane doktore, co humor v prezentaci?  

Proč ne? Určitě je to další zpestření. Je to prvek nějaké originality a zájmu, který mě „nakopne“ jako posluchače. Ale zase bych doporučil, ať je vždycky upřímný, od srdce, ať to není nic strojeného.  Když já použiju stejný fór jako komik z nějaké show, nebude to fungovat stejně.  Takže vždycky, ať to je nám blízké a pro nás přirozené. 

Neměla by za tím asi být kalkulace a moc nacvičování. Je potom poznat, že ten vtip je nacvičený? 

Ve většině případu je. Pokud je to strojené, tak publikum to vycítí.  Ale současně neznamená to, že já nemůžu na lékařském kongresu použít nějaký fórek. Klidně, jako nějaký „otvírák“, proč ne. Ale pak musím zase vhodně zvolit tón, kterým budu pokračovat. 

Asi samozřejmě také platí, že jsou témata, o kterých se nežertuje na nějakém větším fóru… Určitě. Takových témat bychom našli celou řadu a vždycky je třeba adekvátně vážit to, o čem mluvit. Mohou to být nějaká témata genderová, týkající se politiky nebo náboženství atd., takže vždycky doporučuji úměrně vážit. 

Vy jste na začátku říkal, že vás k práci lektora vlastně dovedla osobní zkušenost. Sám jste chtěl lépe prezentovat a vystupovat, protože v lékařském prostředí to není asi úplně takové, jaké byste si představoval. Proč to tak pořád v medicíně je, vždyť to, aby lékaři dovedli mluvit s pacienty je nesmírně důležité. Proč to pořád neumíme?  

Já si myslím, že to je jiný pohled na svět. Že odborník zdravotník má jiný cíl, jiný „target“.  On neví, že P.R. je taky důležité, že sociální sítě jsou taky důležité, že vystupování v médiích je taky důležité. Druhým důvodem bývá kapacita těch lidí. Ale pokud chceme společnosti nějak pomoct a představit jí výsledky špičkové vědy, medicíny, měnit lidem jejich životy, tak přece musíme umět komunikovat efektivně a nějakým způsobem atraktivně. Já můžu celý život publikovat ve špičkových zahraničních časopisech, ale se štěstím si to přečte šest kolegů z celého světa, protože takových odborníků není moc.  Ve chvíli, kdy chci informaci předat širšímu plénu, musím mluvit více jejich jazykem. 

Dnes hodně učíme distančně, vy máte také kurzy online. Čím se liší ta schopnost něco dobře odprezentovat v online prostředí od prezenčního?  

Je tam obrovský rozdíl v nějaké živelnosti, v nějaké chemii mezi lektorem a publikem.  To tam prostě chybí. Ale my to poměrně dobře dokážeme simulovat. Techniky, které běžně používáme v „živém“ prezenčním vystoupení, dáme „trošku na druhou“. To znamená: monitor si nastavím tak, aby tam byly vidět moje ruce a abych mohl gestikulovat, pro interakci použiju nějaké online nástroje, třeba hlasování nebo nějaké ankety a podobně.  Prostě je to v něčem náročnější, ale podle mě lze i efektivně a poutavě prezentovat a vzdělávat online. 

Myslíte si že nám to prezentování a vzdělávání v online vydrží i poté, co se svět vrátí do nějakého normálu?   

To je docela těžká otázka. Očekávám, že nejprve přijde jakýsi šok, kdy se lidi vrátí zpátky do zasedaček, školících místností nebo žáci do lavic. Co teď? Druhý efekt si myslím, že se lidé na sebe budou těšit, že najednou to fyzické pro ně bude daleko cennější a myslím si, že také, že ta disrupce technologií bude dál pokračovat. Protože podle mého v tom vzdělávání došlo k jakési revoluci. Byť se online nástroje používaly už v minulosti, podle mého jen sekundárně, nebyl to ten hlavní kanál. Dneska vzděláváme primárně online, takže podle mě to bude i nadále pokračovat. 

Nemyslíte si, že z toho budou chtít lidé spíše utéct, jen jak to půjde, právě i proto, že tento způsob práce a života vede k určité izolaci, pak třeba i k závislostem, lidé mají psychické problémy?  

Je dost možné. Ono i pro lektora nebo pro účastníka nějakého meetingu sedět pět, sedm hodin pořád před modrou obrazovkou není úplně jednoduché, takže určitě nás to pudově bude nějak vést k tomu přirozenému způsobu práce nebo žití. 

Ale to je budoucnost. Teď jsme pořád v té covidové realitě, jak ji ustát?  Tato otázka se vynořila v podstatě před rokem a my jsme si mysleli, že už jí nebudeme touhle dobou opakovat, ale pořád se vrací. Jak vlastně ustát společenskou izolaci, kdy nemůžu být se svými blízkými?  

Doporučil bych i nadále se věnovat aktivitám, které mi přináší nějaké příjemné pocity, příjemné emoce.  Byť mám omezené možnosti, nemůžu jít do divadla, nemůžu jít do kina, nemůžu jít cvičit, tak, jestliže mám v životě činnosti, které mě naplňují, které mě baví, tak je dělejme. Ať už je to čas trávený s dětmi, to, že půjdu na procházku se psem, to, že si přečtu oblíbenou knížku, že budu chvilinku meditovat, že si pustím oblíbený film nebo něco podobného … aktivity, které nám přirozeně vrací pozitivní emoce, kde můžeme být chvilku sami se sebou a kde se můžeme cítit dobře.  

Jak důležitý je mít i řád, nějaká pravidla v životě, takový osobní „time management“?   Protože i třeba pro lidi, kteří se léčí ze závislosti, je důležité, aby drželi nějakou strukturu.  

Určitě struktura běžného dne je pro nás důležitá.  Já si zase dovolím příklad z medicíny: Naše tělo jede v jasném rytmu, je to dech, srdeční tep, tlak krve, rovnováha hormonů. Prostě my jsme v podstatě živý stroj. A tak trochu funguje i naše psychika. Ona potřebuje jasný řád.  Řád nám může v životě dávat pevnou půdu pod nohama. To znamená, ráno začínám pracovat, i kdyby v online doma, v tolik a v tolik, takhle se obleču, sedím tam a tam, tehdy skončím, zaklapnu notebook, teď mám svůj volný čas … Ono není špatné mít občas pyžamový den, ale pamatovat na to, že home office znamená, že jsem i mentálně teď v práci. 

A pak se stane, že to přeteče trošku a bouchne to, a tím se vracím k tomu semaforovému pravidlu, jak ustát ty náročné komunikační situace, ať už doma, kde jsme všichni zavření anebo třeba i na tom online s kolegy, kde taky může dojít k nějakému nedorozumění?  Jedna věc je prevence, to znamená, snažit se odpočívat a mít chvilinku čas sám se sebou.  Ano, máme doma děti, homeoffice, kdesi cosi a je to náročné, ale i kdyby to bylo pár minut, zklidnit se, vypnout, pustit si muziku … pamatovat na to, že i tělo musí někdy odpočívat. Potřebuje si odpočinout od té modré obrazovky, od ruchu a podobně. To je ta preventivní část. Ta reaktivní, tedy co dělat tu chvíli, je: klidně, ať ty emoce jdou ven, ale nějakou „bezpečnou“ formou. Ve chvíli, kdy cítím nějakou agresi, napětí, naštvání, zmačkám plastovou láhev, roztrhám papír nebo si zasportuji nebo se nějak „bezpečně vybiju“. Anebo člověk může plakat nebo se někomu může svěřit, co cítí.  Čili, ty emoce klidně, ať jdou ven, na tom není nic špatného …

…a potom? 

A potom je otázka, co dál.  Jestli aplikovat zase nějakou relaxační techniku, trošku se zklidnit nebo se nějak zabavit. Důležité je nemít prázdný čas, kde bych přemýšlel o těch problémech.  Záleží vždycky, jaká je to emoce, jaká je to činnost, jaká je to aktivita.  Dobré je nemít příliš velké prostoje v tom času. Odpočívat je důležité, ale ve chvíli, kdy cítím, že se nudím, že na mě jdou nějaké nepříjemné myšlenky, chmury a podobně, nějak se zabavit. Mozku strašně pomůže, když se chvíli může odreagovat. 

Jak důležitý je pro duševní zdraví a psychickou pohodu pohyb? 

Pohyb hraje velmi výraznou roli, ale zase nemusí být pro každého příjemný. Pro lidi, co mají rádi jakoukoliv formu pohybu, sport určitě vždycky doporučujeme. Pro ty, co nejsou velcí sportovci, tak minimálně rychlá procházka se psem nebo s nordic walking holemi, drobné formy pohybu typu, nepojedu dneska výtahem, ale vyběhnu schody … těch efektů je tam celá řada, nejen těch fyziologických, že se mi rozproudí krev v těle a aktivují svaly, ale i na psychiku to má obrovský efekt. Takže možná někdy po těžkém online meetingu bych doporučil pár koleček kolem domu. Pro tělo to má obrovský terapeutický efekt. 

Bavíme se o tom, že je v současné době důležitá struktura dne, „time management“. K tomu všemu nás nabádají vlastně i technologie, které používáme. No ale nemusíme být vždycky úplně perfektní, může se to nepovést. Jak se s tím vypořádat, aby mě to naopak zase třeba nevedlo k nějaké závislosti nebo k nějakému špatnému pocitu?  

Důležité je říct, že jakýsi neúspěch je přirozený. Můžeme si dovolit chybovat. Můžeme si dovolit nebýt vždycky stoprocentní. My to učíme i naše pacienty. Není špatně, když dojde k nějakému zaškobrtnutí. Může to být pro mě nějaká učící zkušenost, ze které se dál můžu vyvíjet. Takže nechat i mluvit naši přirozenost. A přestože nám outlook radí, tady máš time management, tady už někdo volá na zoom a tady už mi někdo reportuje něco v systému, tak my nejsme přece ty systémy a máme emoce a prožívání …  takže určitě bych doporučil dovolit si občas i zachybovat, být lidský a přirozený.  

Náš podcast je určen primárně lidem, které zajímá vzdělávání a oblast lidských zdrojů. Co udělat, když v online rozhovoru vidím, že třeba kolega není úplně v pohodě.  Měla bych se nějakým způsobem zajímat? Ono v té kuchyňce je to jednodušší ...  

Ve chvíli, kdy to tak cítíme, tak určitě ano. To znamená minimálně člověku napsat: „Vidím, že se děje to a to, můžu ti nějak pomoct?“ anebo ještě jinou formulací: „Kdybys potřeboval s něčím pomoct, jsem tady pro tebe.“  My nemusíme tomu člověku pomoc nějak násilně doručit, ale můžeme říct: „jsem tady, můžeš se na mě obrátit“ nebo „vidím, že se u vás děje tohle a tohle, ale kdybys potřeboval, jsem tady pro tebe“.  Už jenom tato věta může výrazně pomoct. 

Je spousta lidí, kteří takhle na první nabídku zareagují. Ale pak jsou lidé třeba introvertnější, kterým to možná musím zdůraznit. Kolikrát mám nabídku opakovat a kdy už je to dost? Kdy už to znamená, že třeba jdu přes nějakou hranici, kam mě kolega nechce pustit?  

Klidně můžeme návrh opakovat, to znamená za týden se zeptat, jak se to změnilo.  Doptávat se otevřenými otázkami. My to mimo jiné děláme s pacienty, když se snažíme podpořit jejich motivaci a taky ty tak zvané motivační rozhovory čas od času opakujeme.  Ale když jde člověk do odporu a nechce s námi mluvit, tak je něco špatně a v tu chvíli polevím, nebudu na něj tolik tlačit a můžu se zeptat zase za nějakou dobu. Určitě zajímat se o své okolí a nabídnout svým blízkým nějakou pomoc a podporu je dneska strašně důležité. 

Je lepší zavolat třeba přes FaceTime „s obrázkem“ anebo napsat email?  

Lepší je vždycky vizuální forma.  Pokud to jde technicky a vztahově, tak vidět se je vždycky víc přirozenější než to strojené formou emailu. Doporučujeme být v online video kontaktu i s rodinou, pokud to jde. Je to mnohem emotivnější, mnohem bližší a přirozenější. 

Kdybyste mohl lidem poradit, dát jim takové tři zásadní rady, aby neztráceli naději?

Jedna z těch prvních rad by byla všímat si pozitivních věcí, které se kolem mě dějí. V každém našem dni se stane alespoň jedna nějaká pozitivní věc. Takže večer si říct: Dneska jsem se cítil fajn tady a tady, dneska se stalo pozitivního to a to. Druhá věc, mějme čas na sebe a nezapomínejme na své okolí, buďme spolu i přesto, že fyzicky nemůžeme, to znamená buďme v kontaktu s přáteli, s rodinou. A třetí důležitá věc je vědomí, že nic netrvá věčně. Tak jako covid začal, tak někdy skončí nebo se minimálně situace nějak zmírní. Takže doufejme i v to, že věci se budou postupně zlepšovat.